Cíl Zero

скачать книгу бесплатно


Zvedl prst jej?m smerem. „Neprehаnej to.“

Krive se usmаla a zmizela v hale. Reid se pаr minut jen tak potuloval kolem. Boze, jeho dcerky rostly pr?li? rychle. Za dva roky bude Maya oficiаlne dospelа. Brzo prijdou auta, placen? vysokе a… dr?v nebo pozdeji kluci. D?kybohu na tohle zat?m je?te nedo?lo.

Kdyz m?ril ke Copley Hall, rozptyloval se obdivovаn?m architektury kampusu. Nebyl si jist?, jestli ho nekdy vubec omrz?, jen se tak prochаzet po univerzite a uz?vat si pohled na budovy z osmnаctеho a devatenаctеho stolet?, z nichz mnohе byly postavenе ve Romаnskеm slohu, kter? ve stredoveku vlаdl Evrope. Na krаse tomu v?emu dodаval fakt, ze byla polovina brezna a ve Virginii se v tuto dobu menilo pocas?, takze teploty stoupaly na deset, m?sty az patnаct stupnu, kdyz bylo skutecne hezky.

Jeho role pomocnеho profesora obvykle spoc?vala v tom, ze prednа?el pro men?? tr?dy o petadvaceti az triceti studentech, kter? byli primаrne zameren? na historii. Zameroval se na prednа?ky o vаlkаch a cas od casu zaskakoval za profesora Hildebrandta, kter? mel definit?vu a casto cestoval kvuli knize, kterou psal.

Nebo je moznа tajn?m clenem CIA, zauvazoval Reid.

„Dobrе rаno,“ rekl hlasite, kdyz ve?el do tr?dy. Vet?ina studentu uz byla na sv?ch m?stech, kdyz dorazil, takze posp?chal dopredu, postavil svou bra?nu na stul a shodil ze sebe svе tv?dovе sako. „Jdu o pаr minut pozdeji, takze se na to hned vrhneme.“ Byl to skvel? pocit, b?t znovu ve tr?de. Tady byl ve svеm zivlu – alespon v jednom z nich. „Urcite mi nekdo z vаs rekne, co bylo s ohledem na pocet mrtv?ch tou nejv?c znicuj?c? udаlost? v historii Evropy?“

„Druhа svetovа vаlka,“ rekl nekdo okamzite.

„Jedna z nejhor??ch celosvetove, to jiste,“ odpovedel Reid, „ale Rusko na tom v tomto ohledu bylo hure nez zbytek Evropy, co se t?ce c?sel. Co dal??ho mi reknete?“

„Mongolsk? vpаd do Evropy,“ rekla bruneta s cul?kem.

„Dal?? dobr? odhad, ale vy v?ichni prem??l?te jen o ozbrojen?ch konfliktech. Co mаm na mysl? jа, je mnohem mеne antropogenn?; v?c biologickе.“

„Cernа smrt,“ zamumlal blondаk v prvn? rade.

„Ano, sprаvne, pane…?“

„Wright,“ odpovedel kluk.

Reid se usmаl. „Takze pan Wright? Hezkе jmеno.“

Kluk se ost?chave usmаl a zakroutil hlavou.

„Ano, pan Wright mа pravdu – cernа smrt. Pandemie d?mejovеho moru vypukla ve Stredn? Asii, prohnala se po Hedvаbnе stezce, byla dovlecena do Evropy krysami na palubаch obchodn?ch lod? a ve ctrnаctеm stolet? zabila odhadem sedmdesаt pet az dve ste milionu lid?.“ Chv?li jen prechаzel, aby zduraznil, co prаve rekl. „V tom je velkа disproporce, no ne? Jak mohou b?t tahle c?sla tak daleko od sebe?“

Bruneta ve tret? rade m?rne zvedla ruku. „Protoze pred sedmi sty lety nemeli kancelаr pro sc?tаn? lidu?“

Reid a nekolik dal??ch studentu se zasmаli. „No, jiste, to je pravda. Ale je to z cаsti takе proto, jak rychle se mor ??ril. A t?m mysl?m, ze v?ce nez tretina populace Evropy vymrela behem dvou let. Abych vаs uvedl do perspektivy, bylo by to, jako by vyhladili celе v?chodn? pobrez? a Kalifornii.“ Oprel se o svuj stul a zalozil si ruce. „V?m, co si ted mysl?te. ‚Profesore Lawsone, nejste vy nаhodou ten chlаpek, co mа prij?t a mluvit tu o vаlce?‘ Ano, a prаve ted se k tomu dostanu.

„Nekdo zm?nil Mongolsk? vpаd do Evropy. Cingischаn krаtkou dobu vlаdl tomu nejvet??mu souvislеmu impеriu v celе historii a behem let, kdy mor rаdil v Asii, jeho s?ly tаhly na zаpadn? Evropu. Cingischаnovi je pripisovаno prvenstv? v pouzit? neceho, co dnes klasifikujeme jako biologickou vаlku; pokud se mu nejakе mesto nechtelo podvolit, jeho armаda katapultovala morem nakazenа tela pres hradby a pak… jim stacilo jen chv?li pockat.“

Pan Wright, ten blondat? kluk v predn? rade, znechucene ohrnul nos. „To nemuze b?t pravda.“

„Je to pravda, uji?tuji vаs. Oblеhаn? Kafy, kterou dnes znаme jako Krym, 1346. Vid?te, rаdi bychom si mysleli, ze neco jako biologickа vаlka je nov? koncept, ale nikoliv. Nez jsme meli tanky, drony, jadernе hlavice nebo dokonce strelnе zbrane v modern?m slova smyslu, meli jsme, ehm… oni meli, ehm…“

„K cemu mа? tohle, Reide?“ ptа se vyc?tave. V jej?ch oc?ch je v?c strachu nez zloby.

Pri zm?nce slova „zbrane“ mu mysl? nаhle probleskla vzpom?nka – ta samа jako predt?m, ale ted jasnej??. V kuchyni v jejich b?valеm dome ve Virginii. Kate neco na?la, kdyz ukl?zela prach z jednе vetrac? ?achty.

Na stole lez? zbran – malа, str?brnа dev?timilimetrovа LC9. Kate na ni ukazuje jako na neco prokletеho. „K cemu mа? tohle, Reide?“

„To je… jen na ochranu,“ lze?.

„Ochranu? V?? vubec, jak to pouz?vat? Co kdyby to na?la nekterа z holek?“

„Nena?ly by —“

„V??, jak v?etecnа dokаze Maya b?t. Proboha, ani nechci vedet, jak jsi k tomu pri?el. Tuhle vec v na?em dome nechci. Pros?m, zbav se toho.“

„Jiste. Promin, Katie.“ Katie – jmеno, kterе si pro ni schovаvа?, kdyz je rozzlobenа.

Nesmele sebere? zbran ze stolu, jako bys nevedel, jak s n? zachаzet.

Potе, co odejde do prаce, mus?? shromаzdit je?te dal??ch jedenаct, kterе mа? schovanе ruzne po dome. Naj?t pro ne lep?? m?sto.

„Profesore?“ blondat? kluk se na Reida znepokojene pod?val. „Jste v pohode?“

„Hmm… jiste.“ Reid se narovnal a odka?lal si. Prsty ho bolely; kdyz ho ta vzpom?nka zasаhla, pevne stiskl okraj stolu. „Jiste, omlouvаm se.“

Ted uz o tom nebylo pochyb. Byl si jist?, ze ztratil alespon jednu vzpom?nku na Kate.

„Hmm… omlouvаm se, ale najednou se nec?t?m moc dobre,“ rekl tr?de. „Jen me to nejak zasаhlo. Pro dne?ek, uh, pro dne?ek to tu zabal?me. Dаm vаm neco na precten? a vrаt?me se k tomu v pondel?.“

Ruce se mu trаsly, kdyz jim odr?kаval c?sla strаnek. Na cele mu vyrazil pot, zat?mco studenti odchаzeli z m?stnosti. U jeho stolu se zastavila hnedovlasа d?vka ze tret? rady. „Nevypadаte moc dobre, profesore Lawsone. Nemаm nekoho zavolat?“

Za ocima mu zac?nala pulzovat bolest, ale prinutil se k ?smevu, o kterеm doufal, ze vypadal mile. „Ne, dekuji. Budu v porаdku. Jen si potrebuji odpocinout.“

„Dobre. At je vаm l?p, profesore.“ Takе ode?la ze tr?dy.

Jakmile byl o samote, prohrabal se ?upl?kem svеho stolu, na?el plato aspirinu, ze kterеho vyloupl jeden prа?ek a zapil ho vodou, kterou nosil v ta?ce.

Oprel se v kresle a pockal, az se mu zpomal? tep. Ta vzpom?nka na nej nemela jen mentаln? nebo emocionаln? dopad – mela takе zreteln? fyzick? efekt. Z my?lenky, ze mohl ztratit jakoukoliv cаst vzpom?nek na Kate, kdyz uz mu ji osud ze zivota vzal, se mu delalo zle.

Po nekolika minutаch zacala nevolnost ustupovat, ale my?lenky mu stаle v?rily hlavou jako roj vcel. Nemohl se uz dаl vymlouvat; musel se rozhodnout. Bude si muset ujasnit, co hodlа dаl delat. Doma mel v krabici ve svе kancelаri schovan? dopis, ve kterеm presne stаlo, za k?m muze j?t, kdyz bude potrebovat pomoc – za ?v?carsk?m doktorem jmеnem Guyer, neurochirurgem, kter? mu do hlavy nainstaloval pametov? supresor. Pokud by mu mel nekdo pomoct dostat zpаtky svе vzpom?nky, byl by to on. Reid byl posledn? mes?c na vаzkаch, jestli by se mel ci nemel alespon pokusit z?skat zpаtky celou svou pamet.

Ale cаsti s jeho zenou byly pryc a on nemel jedin? zpusob, jak zjistit, co dal??ho mu s pomoc? supresoru sebrali.

Ted uz byl pripraven?.

Sedmа kapitola

„Pod?vej se na me,“ rekl Imаm Khalil arabsky. „Pros?m.“

Vzal chlapce za ramena v otcovskеm gestu a zlehka poklekl, aby mu byl tvаr? v tvаr. „Pod?vej se na me,“ rekl znovu. Nebyl to rozkaz, ale jemnа zаdost.

Omar mel problеm d?vat se Khalilovi pr?mo do oc?. Nam?sto toho se mu d?val na bradu, na jeho zastrizen? cern? plnovous peclive oholen? pod krkem. D?val se na klopy jeho tmave hnedеho obleku, v zаdnеm pr?pade drahеho, ale presto luxusnej??ho nez ve?kerе oblecen?, kterе Omar kdy nosil. Postar?? muz pr?jemne vonel a mluvil s chlapcem jako se sobe rovn?m, s respektem vet??m, nez jak? mu kdy kdo projevil. Ze v?ech techto duvodu se Omar nedokаzal primet pohlеdnout Khalilovi do oc?.

„Omare, v??, kdo je to mucedn?k?“ zeptal se. Jeho hlas byl jasn?, av?ak ne hlasit?. Chlapec ho nikdy nesly?el kricet.

Omar zakroutil hlavou. „Ne, Imаme Khalile.“

„Mucedn?k je jist? druh hrdiny. Ale je v?c nez to; je hrdinou, kter? se ?plne oddа danе veci. Mucedn?ka si pamatuj?. Mucedn?ka oslavuj?. Tebe, Omare, tebe budou oslavovat. Tebe si budou pamatovat. Tebe budou navzdy milovat. A v?? proc?“

Omar m?rne prik?vl, ale nepromluvil. Veril v Imаmovo ucen?, drzel se ho jako zаchrannеho lana, ted je?te dokonce v?c, kdyz v bombovеm ?toku zemrela jeho rodina. Dokonce i potе, co byl disidenty donucen opustit S?rii. Mel v?ak problеm uverit tomu, co mu Imаm Khalil teprve pred pаr dny sdelil.

„Jsi pozehnan?,“ rekl Khalil. „Pod?vej se na me, Omare.“ S nemal?m tezkostmi Omar vzhlеdl a jeho pohled na?el Khalilovy hnedе oci, mekkе a prаtelskе, ale sv?m zpusobem intenzivn?. „Ty jsi Mahdi, posledn? z Imаmu. Spasitel, kter? tento svet ocist? od hr?chu. Jsi zachrаnce, Omare. Rozum???“

„Ano, Imаme.“

„A ver?? tomu, Omare?“

Chlapec si nebyl ?plne jist?, jestli ano. Nec?til se v?jimecne, ani dulezite, ani pozehnan? Allаhem, ale presto odpovedel: „Ano, Imаme. Ver?m tomu.“

„Allаh ke mne promluvil,“ rekl Khalil mekce, „a rekl mi, co mus?me udelat. Pamatuje? si, co mа? udelat?“

Omar prik?vl. Jeho mise byla vcelku jednoduchа, ackoliv Khalil se ujistil, aby chlapec nemel nejmen?? pochybnosti o tom, co to znamenа pro nej.

„Dobre. Dobre.“ Khalil se ze?iroka usmаl. Jeho zuby byly dokonale b?lе a pod jasn?m svitem slunce zаrily. „Nez se rozejdeme, Omare, prokаze? mi tu cest a pomodl?? se se mnou?“

Khalil pozdvihl ruku a Omar ji uchopil. Byla teplа a hladkа. Imаm zavrel oci a jeho rty se zacaly pohybovat tich?mi slovy.

„Imаme?“ rekl Omar tеmer ?eptem. „Nemeli bychom se otocit k Mekce?“

Khalil se znovu ?iroce usmаl. „Dnes ne, Omare. Nа? prav? a jedin? Buh mi dal svе svolen?; dnes mohu stаt tvаr? k tobe.“

Oba tam chv?li jen stаli a ti?e se modlili, otocen? celem k sobe. Omar c?til, jak mu na oblicej dopadaj? teplе slunecn? paprsky a na tichou minutu, kterа nаsledovala, si pomyslel, ze neco uc?til, jako by ho po tvаri hladily neviditelnе prsty samotnеho Boha.

Khalil byl v polokleku a oba stаli ve st?nu malеho b?lеho letadla. Dovnitr se ve?li jen ctyri lidе a nad kr?dly melo vrtule. Omar takhle bl?zko letadla je?te nikdy nebyl – a tohle letelo z Recka do ?panelska, coz bylo takе vubec poprvе, co Omar v nejakеm letadle sedel.

„Dekuji ti za to.“ Khalil vymanil ruce z chlapcova sevren?. „Nyn? mus?m j?t, stejne jako ty. Allаh te doprovаzej, Omare, m?r s N?m a m?r s tebou.“ Star?? muz se na nej je?te jednou usmаl a pak se otocil a nastoupil po krаtkе rampe do letadla.

Motory se nejdr?v se skucen?m nastartovaly a pak pre?ly v hlasit? rev. Omar o pаr kroku ustoupil a letadlo se rozjelo po malе ranveji. Sledoval ho, jak nab?rа rychlost, rychleji a rychleji, az se zvedlo do vzduchu a nakonec ?plne zmizelo.

Kdyz Omar osamel, vzhlеdl a uz?val si paprsky dopadaj?c? na jeho oblicej. Bylo teplo, tepleji, nez obvykle v tomto rocn?m obdob? b?vа. Pak se vydal na ?est a pul kilometru dlouhou pe?? t?ru, kterа ho zavede do Barcelony. Cestou si sаhl do kapsy a jeho prsty se zlehka, ochranitelsky ovinuly kolem malickе sklenenе ampule.

Omar si nemohl pomoct a prem??lel, proc za n?m Allаh nepri?el sаm. Nam?sto toho byla Jeho zprаva predаna prostrednictv?m Imаma. Veril bych tomu? pomyslel si Omar. Nebo bych si myslel, ze se mi to jenom zdа? Imаm Khalil byl zbozn? a moudr? a dokаzal rozpoznat znamen?, kdyz se nejakе naskytlo. Omar byl mladick?, naivn? kluk, kterеmu bylo teprve ?estnаct let a kter? toho o svete vedel pramаlo, obzvlа?t pak o zаpadne. Moznа, ze nebyl hoden sly?et hlas Boha.

Khalil mu na cestu do Barcelony dal svazek eurov?ch bankovek. „Dej si na cas,“ rekl mu star? muz. „Kup si neco dobrеho k j?dlu. Zaslouz?? si to.“

Omar neumel ?panelsky a znal jen pаr zаkladn?ch frаz? v anglictine. Mimo to nemel hlad, takze m?sto toho, aby se ?el po pr?chodu do mesta naj?st, na?el si lavicku s v?hledem na Barcelonu. Posadil se na ni a zamyslel se nad t?m, proc ze v?ech m?st zrovna tady.

Mej v?ru, rekl by mu Imаm Khalil. Omar se rozhodl, ze ji m?t bude.

Vlevo od nej stаl hotel Barcelо Raval, zvlа?tn?, kruhovitа, fialov?mi a cerven?mi svetly zkrа?lenа budova, z jej?chz dver? vychаzeli lidе v elegantn?ch ?atech a jin? zase vchаzeli. Neznal ho jmеnem; vedel jen, ze vypadа jako vаbnicka, ke kterе jsou zаmozn? hr??n?ci pritahovаni jako mury k plameni. Sedet pred n?m mu dodаvalo s?lu a posilovalo jeho v?ru, aby byl schopn? udelat to, co bylo nevyhnutelnе.

Omar opatrne vyjmul sklenenou ampulku z kapsy. Nevypadala, ze by uvnitr n? neco bylo, nebo to neco bylo neviditelnеho jako vzduch nebo plyn. Ale na tom nezаlezelo. Vedel moc dobre, co s t?m mа udelat. Prvn? krok uz splnil: do?el do mesta. Druh? krok provedl na lavicce ve st?nu hotelu Raval.

Stiskl kuzelovitou sklenenou ?picku ampulky mezi dvema prsty a ?sporn?m, av?ak hbit?m pohybem ji vytrhl.

Do prstu se mu zabodl malinkat? str?pek skla. Sledoval, jak se zac?nа formovat kapka krve a odolаval nutkаn? strcit si prst do pusy. Nam?sto toho udelal, co mu rekli – prilozil si zkumavku k nosu a zhluboka se nadechl.

Jen, co to udelal, se mu zaludek stаhl panikou. Khalil mu nerekl zаdnе podrobnosti o tom, co by mel po tomhle kroku cekat. Jen mu rekl, aby chv?li pockal, takze presne to udelal a snazil se pri tom zustat v klidu. Sledoval, jak do hotelu prichаzej? lidе, jak dal?? odchаzej?, kazd? z nich v okаzalеm, ostentativn?m odevu. Byl si v?c nez vedom svеho skromnеho oden?; svеho obno?enеho svetru, flekat?ch tvаr?, vlasu, kterе byly pr?li? dlouhе a neupravenе. Pripomnel si, ze marnivost je hr?ch.

Omar sedel a cekal, ze se neco stane, ze uc?t?, jak si nejakа neznаmа s?la raz? cestu jeho telem, at uz „to“ bylo cokoliv.

Nec?til nic. Zаdn? rozd?l.

Uplynula celа hodina, takze nakonec vstal z lavicky a vydal se prochаzkov?m tempem na severozаpad, pryc od fialovеho, vаlcovitеho hotelu a dаl smerem k centru mesta. Se?el po schodech dolu do prvn? stanice metra, na kterou narazil. ?panelsky c?st nedokаzal, ale nepotreboval vedet, kam jede.

Za eura, kterа mu dal Khalil, si koupil l?stek a pak stаl nehnute na platforme a cekal, nez prijedou vozy. Stаle nec?til zаdn? rozd?l. Moznа, ze ?patne odhadl charakter tеhle zаsilky. Presto musel udelat je?te jednu vec.

Dvere se se zahucen?m otevrely a on vstoupil dovnitr spolu s davem, kter? se na nej tiskl ze v?ech stran. Ve voze metra bylo narvаno; v?echna sedadla byla obsazenа, takze se Omar postavil a chytil se jednе ze zelezn?ch tyc?, kterе vedly paralelne s dеlkou vozu tesne nad hlavou.

Jeho posledn? instrukce byla ze v?ech nejjednodu???, ackoliv ho nejv?c mаtla. Khalil mu rekl, aby nasedl na metro a „jezdil, dokud bude moct“. To bylo v?echno.

Celou dobu si Omar nebyl jist?, co t?m myslel. Ale kdyz mu na cele zacal vyrаzet pot, jeho teplota zacala stoupat a zaludek zacal b?t jako na vode, zac?nal m?t podezren?.

Jak cas plynul, vlak se kol?bal a svi?tel po kolej?ch, jeho symptomy se zacaly zhor?ovat. C?til se, jako by se mel kazdou chv?li pozvracet. Vuz s trhnut?m zastavil na dal?? stanici a kdyz zacali nastupovat a vystupovat dal?? lidе, Omar zacal na sucho dаvit. Cestuj?c? se od nej znechucene vzdаlili.

Mel pocit, jako by mel zaludek zasukovan? v bolestivеm uzlu. Na pul cesty k dal?? stanici si zaka?lal do dlane. Kdyz ji odtаhl od ?st, jeho roztresenе prsty byly vlhkе tmavou, lepkavou krv?.

Zena, kterа stаla hned vedle nej, si toho v?imla. Ostre na nej zacala neco chrlit ?panelsky. Mluvila rychle, oci roz??renе ?okem. Ukаzala na dvere a drmolila dаl. Jej? hlas se jako by vzdаlil, kdyz Omarovi v u??ch zacalo p?skat, ale odhadoval, ze se dozadovala, aby urychlene vystoupil z vozu.

Kdyz se dvere znovu se zahucen?m otevrely, Omar vyklop?tal ven a mаlem na platforme upadl.

Vzduch. Potreboval na vzduch.

Allаhu, ochranuj me, pomyslel si zoufale, kdyz se potаcel smerem ke schodum, kterе vedly nahoru na ulici. Viden? se mu rozostrilo pres slzy, kterе se mu mimodek zacaly sb?hat v oc?ch.

V?echny jeho vnitrnosti bolestne nar?kaly, prsty mel lepkavе od krve. V tu chv?li Omar pochopil svou roli jako Mahdi. Musel na tento svet prinеst zаhubu – a zac?t mel nаpravou sv?ch vlastn?ch hr?chu.

* * *

„?Perdоn!“

Marta Medell?n si never?cne odfrkla, kdyz do n? ten mlad?k bezohledne vrazil. Vypadal, ze jsou mu v?ichni na ulici v?ce mеne ukraden?. Kdyz se bl?zil, v oc?ch mrtv? v?raz a sotva se ?inul, jeho levе rameno pokleslo a narazilo do jej?ho. Jen na to ?panelsky odsekla: „Jа se omlouvаm!“. Presto j? v?ak nevenoval zаdnou pozornost a pokracoval dаl.

Marta sama vychovаvala dva syny, takze j? nebylo ciz? vyporаdаvat se s hrub?m chovаn?m. Podle toho, jak se ten kluk motal, to vypadalo, jako by byl opil?, a presto vypadal sotva na osmnаct! Hanba, pomyslela si.

Obycejne by se nejak?m obhroubl?m mlad?kem nezab?vala – nezaslouzil si jej? pozornost, kdyz do n? takhle vrazil a ani se neomluvil – ale pak ho usly?ela zaka?lat; byl to hlubok?, z hrudi vychаzej?c? bublav? ka?el, kter? si vzhledem k jej? pracovn? pozici okamzite z?skal jej? pozornost.