скачать книгу бесплатно
„Jen klid,“ rekla, „to jsem jа. Proste to ignoruj…“ Pod?vala se na svuj telefon a oboc? se j? znepokojene stаhlo. „Vlastne, tohle je z prаce. Vterinku.“ Zvedla telefon. „Ano? M-hm.“ Jej? zasmu?il? pohled se zvedl a setkal se s Reidov?m. D?vala se mu do oc? a oblicej se j? je?te v?c stahoval. At uz j? ten druh? clovek r?kal cokoliv, ocividne to nebylo nic dobrеho. „Rozum?m. Dobre. D?ky.“ Zavesila.
„Vypadа? ustarane,“ poznamenal. „Jа v?m, jа v?m, nemuze? mluvit o prаci a tak —“
„Utekl,“ za?eptala. „Ten zabijаk ze Sionu, ten v nemocnici. Kente, dostal se ven pred ani ne hodinou.“
„Rais?“ rekl Reid ohromene. Na cele mu okamzite vyrazil studen? pot. „Jak?“
„Neznаm podrobnosti,“ rekla chvatne a strcila telefon zpаtky do psan?cka. „Mrz? me to, Kente, ale mus?m j?t.“
„Jasne,“ rekl ti?e. „Rozum?m.“ Po pravde se sаm c?til na m?le daleko od jejich ?tulnеho stolku v malе restauraci. Ten zabijаk, kterеho Reid nechal napospas smrti – a to ne jednou, ale rovnou dvakrаt – byl stаle nazivu a ted i na svobode.
Maria vstala a nez ode?la, naklonila se pres stul a pritiskla svе rty na jeho. „Brzo si to zopakujeme, slibuju. Ale ted, povinnost volа.“
„Jiste,“ rekl. „Bez a najdi ho. A Mario? Bud opatrnа. Je nebezpecn?.“
„To jа taky.“ Mrkla na nej a spe?ne vy?la ven z restaurace.
Reid tam dlouhou chv?li sаm jen tak sedel. Kdyz pri?la serv?rka, ani nesly?el, co r?kala. Jen neurcite mаvl rukou, aby j? dal najevo, ze je v porаdku. K tomu v?ak mel daleko. Ani nec?til ten zаvan nostalgie, kdyz ho Maria pol?bila. Jedinе, co c?til, byl uzel strachu, kter? se mu stahoval v bri?e.
Muz, kter? veril, ze jeho osudem je zab?t Kenta Steela, utekl.
Pаtа kapitola
Adrian Cheval byl navzdory tomu, ze vecer jiz znacne pokrocil, stаle vzhuru. Sedel na stolicce v kuchyni a zamlzen?ma ocima z?ral do notebooku, kter? mel pred sebou, zat?mco jeho prsty divoce pob?haly po klаvesnici.
Zastavil se jen na nepatrnou chvilku a usly?el, jak z podkrov? schаz? Claudette. Jej? bosе nohy ti?e tapkaly po kobercem potazen?ch schodech. Jejich byt v Marseille byl mal? ale ?tuln? a nachаzel se na konci tichе ulice pouh?ch pet minut chuze od pobrez?.
Jen o chv?li pozdeji perifern?m viden?m zahlеdl jej? drobnou figuru a ohnive rudе vlasy. Polozila mu ruce na ramena a prejela s nimi nahoru a pak dolu po jeho hrudi, az j? hlava spocinula na jeho lopatkаch. „Mon chеri,“ zapredla. „Lаsko. Nemuzu spаt.“
„Ani jа ne,“ odpovedel ti?e francouzsky. „Mus?m toho hodne dodelat.“
Jemne ho kousla do u?n?ho lalucku. „Povez mi o tom.“
Adrian ukаzal na monitor, na kterеm byla vyobrazenа cyklickа dvou?roubovice RNA varioly major – viru, kter? vet?ina lid? znala pod nаzvem pravе ne?tovice. „Tenhle druh ze Sibire je… neuveriteln?. Nikdy jsem nic takovеho nevidel. Podle m?ch v?poctu bude jeho virulence ohromnа. Jsem presvedcen, ze jedinа vec, kterа mu mohla zabrаnit ve vyhlazen? lidstva pred tis?ci lety, byla doba ledovа.“
„Novodobа Potopa.“ Claudette mu ti?e vzdychla do ucha. „Za jak dlouho to bude pripravenе?“
„Mus?m tenhle druh zmutovat a zаroven zachovat jeho stabilitu a s?lu,“ vysvetlil. „Nic jednoduchеho, ale je to nezbytnе. WHO jiste z?skala vzorky toho samеho viru pred peti mes?ci; nepochybuji, ze uz pracuj? na vakc?ne, pokud ji uz nedokoncili. Nа? virus mus? b?t dostatecne unikаtn? na to, aby na nej jejich vakc?na nefungovala.“ Takov? proces se naz?val smrt?c? mutagenez?. ?lo o manipulaci s RNA vzorku viru, kterе z?skal na Sibiri, aby zv??il virulenci a sn?zil inkubacn? dobu. Podle sv?ch v?poctu Adrian predpoklаdal, ze m?ra mortality zmutovanеho viru variola major muze dosаhnout az osmasedmdesаti procent – coz bylo tеmer trikrаt tolik, co dokаzaly prirozene se vyskytuj?c? pravе ne?tovice, kterе byly Svetovou zdravotnickou organizac? vym?ceny v roce 1980.
Po svеm nаvratu ze Sibire Adrian nejdr?ve nav?t?vil Stockholm a pouzil obcanku zesnulеho studenta Renaulta, aby se dostal do univerzitn?ch budov, kde se ujistil, ze vzorky byly behem jeho prаce neaktivn?. Nemohl se v?ak pod identitou nekoho jinеho zdrzovat dlouho, takze ukradl ve?kerе nezbytnе vybaven? a vrаtil se do Marseille. Svou laborator si zalozil v nepouz?vanеm sklepe pod obchodem jednoho krejc?ho tri bloky od jejich bytu; ten mil? star? krejc? veril, ze Adrian byl genetik, zkoumal lidskou DNA a nic jinеho, a Adrian nechаval dvere zamcenе na visac? zаmek, kdyz tam zrovna nebyl.
„Imаm Khalil bude m?t radost,“ vydechla mu Claudette do ucha.
„Ano,“ souhlasil Adrian ti?e. „Bude m?t radost.“
Vet?ina zen by pravdepodobne nebyla zrovna nad?enа, kdyby zjistila, ze jejich druhа polovicka pracuje se substanc? natolik tekavou, jako je prudce nakazliv? druh prav?ch ne?tovic – ale Claudette nebyla jako vet?ina zen. Byla vysokа pouh?ch sto ?edesаt dva centimetru a vedle Adrianovy sto osmdesаt centimetru vysokе postavy vypadala drobne. Jej? vlasy mely barvu ohne a oci mela hlubokе a zelenе jako ta nejhust?? dzungle, se vznetlivou jiskrou.
Poznali se teprve pred rokem, kdyz byl Adrian ?plne na dne. Prаve ho vyloucili ze Stockholmskе univerzity za pokus o z?skаn? vzorku vzаcnеho enteroviru; toho samеho, kter? teprve o pаr t?dnu dr?ve ukoncil zivot jeho matky. V tе dobe byl Adrian odhodlan? – dokonce posedl? – vyvinout lеk, aby uz nikdo netrpel tak jako ona. Ale na fakulte ho odhalili a nаsledne vyloucili.
Claudette ho na?la v zapadlе ulici v kaluzi vlastn?ho zoufalstv? a zvratku, pusoben?m alkoholu napul v bezvedom?. Vzala ho domu, umyla ho a dala mu p?t. Druhеho rаna se Adrian probudil a uvidel na svе posteli sedet prekrаsnou zenu, kterа mu s ?smevem rekla: „V?m presne, co potrebuje?.“
Otocil se na kuchynskе stolicce, by j? byl tvаr? v tvаr, a zacal j? prej?zdet rukama po zаdech. I kdyz sedel, byl tеmer stejne vysok? jako ona. „Je zaj?mavе, ze jsi zm?nila Potopu,“ poznamenal. „V??, nekter? vzdelanci ver?, ze Potopa sveta se skutecne stala, moznа dokonce pred zhruba sedmi az osmi tis?ci lety… coz je tеmer v tе samе dobe, kdy vznikl tenhle druh viru. Moznа, ze Potopa byla jen metaforou a byl to prаve tenhle virus, kter? ocistil svet od jeho hr?chu.“
Claudette se mu zasmаla. „Tvе neustаlе snahy sjednotit vedu se spiritualitou mi nejsou vubec ciz?.“ Zlehka vzala jeho oblicej do dlan? a pol?bila ho na celo. „Ale stаle nechаpe?, ze nekdy je v?ra v?e, co potrebuje?.“
V?ra je v?e, co potrebuje?. Presne tenhle lеk mu predepsala pred rokem, kdyz se probudil ze svеho opileckеho snen?. Prijala ho a dovolila mu zustat v jej?m byte, presne v tom samеm, kter? ted spolecne ob?vali. Nez Adrian potkal Claudette, neveril v lаsku na prvn? pohled, ale j? se podarilo ovlаdnout jeho zpusob my?len?. V prubehu nekolika mes?cu ho seznаmila s dogmaty Imаma Khalila, islаmskеho svatеho muze ze S?rie. Nepovazoval se za sunnitu ani za ??itu, ale jednodu?e vyznаval Boha – dokonce do takovе m?ry, ze dovoloval svе skromnе sekte nаsledovatelu, aby Ho naz?vali, jak se jim zachce, jelikoz Khalil veril, ze vztah kazdе osoby se sv?m stvoritelem je veskrze osobn?. Khalil svеho boha naz?val Allаh.
„Pojd si uz lehnout,“ rekla mu Claudette a hladila ho po brade hrbetem ruky. „Potrebuje? si odpocinout. Ale nejdr?v… je ten vzorek pripraven??“
„Ten vzorek,“ prik?vl Adrian, „ano, mаm ho.“
V nerezovе krabicce se symbolem biologickеho nebezpec? byla mezi dvema penov?mi kostkami uhn?zdenа jedinа malinkatа sklenenа ampulka, ne vet?? nez nehet, ve kterе byl neprody?ne uzavren? aktivn? virus. Samotnа krabicka pak nenаpadne stаla na lince v jejich kuchyni.
„Dobre,“ zapredla Claudette. „Protoze cekаme hosty.“
„Ted?“ Adrian sundal ruce z jej?ho kr?ze. Necekal, ze se to stane tak brzy. „V tuhle hodinu?“ Byly tеmer dve hodiny rаno.
„Kazdou chv?li,“ rekla. „Slozili jsme slib, mа lаsko, a mus?me ho dodrzet.“
„Ano,“ za?eptal Adrian. Mela pravdu, jako vzdy. Sliby se nesm? poru?it. „Jiste.“
Kdyz se u dver? ozvalo strohе, tezkе zaklepаn?, oba poskocili.
Claudette rychle odcupitala ke dver?m. Ret?zek nechala zaji?ten? a pootevrela je jen na pаr centimetru. Adrian ji nаsledoval a nahlеdl j? pres rameno. Na druhе strane uvidel dva muze. Ani jeden nevypadal prаtelsky. Neznal jejich jmеna a sm??lel o nich jen jako o „tech Arabech“ – ackoliv podle toho, co vedel, mohli b?t Kurdovе nebo dokonce Turkovе.
Jeden z nich Claudette neco rychle arabsky rekl. Adrian nerozumel; jeho arab?tina byla prinejlep??m chabа, omezenа na pаr frаz?, kterе ho Claudette naucila, ale ona jednou prik?vla, odjistila ret?zek a nechala je vstoupit.
Oba byli vcelku mlad?, neco pres tricet let, snedе tvаre jim zastinoval okаzal? porost vousu. Na sobe meli klasickе evropskе oblecen?, dz?ny a trika a svetlе bundy vhodnе pro chladn? nocn? vzduch; Imаm Khalil po sv?ch vyznavac?ch nepozadoval zаdn? nаbozensk? ?bor. Ve skutecnosti po svеm presunu ze S?rie preferoval, aby jeho lidе splynuli s davem, kdykoliv to bylo moznе – z duvodu, kter?m Adrian dobre rozumel, vzhledem k tomu, pro co se tady ti dva muzi zastavili.
„Chevale.“ Jeden ze Syranu k?vl na Adriana tеmer se zboznou ?ctou. „Dopredu? Rekni.“ Mluvil extrеmne ?patnou francouz?tinou.
„Dopredu?“ zopakoval Adrian zmatene.
„Chtel se te zeptat, jak jsi pokrocil,“ rekla Claudette jemne.
Adrian se usmаl. „Jeho francouz?tina je pr??ernа.“
„Stejne jako tvoje arab?tina,“ opаcila Claudette.
Na tom neco bude, pomyslel si Adrian. „Rekni mu, ze pokrok chce cas. Tahle prаce vyzaduje peclivost a trpelivost. Ale postupuji dobre.“
Claudette pretlumocila jeho zprаvu do arab?tiny a dvojice Arabu uznale prik?vla.
„Mal? kousek?“ zeptal se druh? muz. Vypadalo to, ze si svou francouz?tinu chtej? procvicit na nem.
„Pri?li si pro vzorek,“ rekl Claudette Adrianovi, ackoliv si to z kontextu uz sаm odvodil. „Dojde? pro nej?“ Bylo mu jasnе, ze Claudette nemа nejmen?? zаjem dotknout se vzorkovnice, at uz byla zaji?tenа nebo ne.
Adrian prik?vl, ale nepohnul se. „Zeptej se jich, proc nepri?el Khalil osobne.“
Claudette se kousla do rtu a jemne se dotkla jeho ruky. „Drah?,“ rekla ti?e, „jsem si jistа, ze je zamestnan? jinde —“
„Co muze b?t dulezitej?? nez tohle?“ nalеhal Adrian. Zcela ocekаval, ze Khalil doraz? osobne.
Claudette polozila otаzku v arab?tine. Dvojice Syranu se zamracila a vymenili si pohledy, nez odpovedeli.
„R?kaj?, ze dnes v noci nav?t?vil nemohouc?ho,“ rekla Claudette Adrianovi francouzsky, „modl? se za jeho opro?ten? od fyzickеho sveta.“
Adrianova mysl na chv?li preskocila k jeho matce, pouh?ch pаr dnu pred jej? smrt?. Lezela na posteli s ocima otevren?ma ale bez ponet? o svete. Vlivem lеku byla sotva pri vedom?; bez nich by zaz?vala neutuchaj?c? muka, s nimi v?ak byla tеmer v kоmatu. Behem tech t?dnu, kdy se bl?zila svеmu konci, nemela nejmen?? ponet? o svete kolem sebe. Casto se u jej?ho loze modlil, aby se uzdravila, ackoliv c?m v?c se bl?zila svеmu odchodu, t?m casteji se jeho modlitby menily a zjistil, ze si preje jen to, aby byl jej? konec rychl? a bezbolestn?.
„Co s n?m bude delat?“ zeptal se Adrian. „S t?m vzorkem?“
„Ujist? se, ze tvа mutace funguje,“ rekla Claudette jednodu?e. „V?? to.“
„Ano, ale…,“ Adrian se odmlcel. Vedel, ze nemel prаvo zpochybnovat Imаmuv zаmer, nаhle mel v?ak silnе nutkаn? to vedet. „Otestuje to soukrome? Nekde na odlehlеm m?ste? Je nezbytnе, abychom se neodhalili pr?li? brzy. Zbytek dаvky je?te nen? pripraven?…“
Claudette rychle neco rekla dvojici Syranu, pak vzala Adriana za ruku a zavedla ho do kuchyne. „Lаsko,“ rekla ti?e, „jsi na pochybаch. Mluv se mnou.“
Adrian si povzdechl. „Ano,“ priznal. „Tohle je jen miniaturn? vzorek, ne tak stabiln?, jako budou dal??. Co kdyz to nebude fungovat?“
„Bude.“ Claudette kolem nej ovinula ruce. „Ver?m v tebe, stejne jako Imаm Khalil. Tahle pr?lezitost je pro tebe jako dar. Jsi pozehnan?, Adriane.“
Jsi pozehnan?. Stejnа slova Khalil pouzil, kdyz se poprvе setkali. Pred tremi mes?ci vzala Claudette Adriana na v?let do Recka. Khalil, stejne jako mnoho dal??ch Syranu, byl uprchl?k – ne v?ak politick?, zаdn? vedlej?? produkt vаlkou zpusto?enеho nаroda. Byl nаbozensk?m uprchl?kem, kterеho sunnitе i ??itе pronаsledovali pro jeho idealistickе nаzory. Znamen?m Khalilovy spirituality bylo spojen? islаmsk?ch dogmat a nekter?ch esoterick?ch filozofick?ch vlivu od Dr?zu, jako je pravdomluvnost a prevtelovаn? du?e.
Adrian svatеho muze potkal v hotelu v Atеnаch. Imаm Khalil byl pr?jemn? clovek s mil?m ?smevem, nosil hned? oblek, cernе vlasy a vousy mel ucesanе a upravenе. Mlad? Francouz byl m?rne zaskocen, kdyz ho pri jejich prvn?m setkаn? Imаm pozаdal, aby se s n?m pomodlil. Spolecne se usadili na koberecek smerem k Mekce a ti?e se modlili. Kolem Imаma se rozprost?ral klid jako neviditelnа aura, m?r, kter? Adrian nezazil od doby, kdy byl mal? kluk a jeho tehdy zdravа matka ho drzela v objet?.
Po modlitbe si oba muzi sedli k vodn? d?mce a caji a Khalil se rozhovoril o svе ideologii. Rozmlouvali o tom, jak je dulezitе b?t sаm k sobe upr?mn?; Khalil veril, ze jedin? zpusob, jak muze lidstvo odcinit svе hr?chy, je absolutn? upr?mnost, kterа umozn? du?i, aby se reinkarnovala v cistou bytost. Ptal se Adriana na mnoho otаzek t?kaj?c?ch se vedy i spirituality. Ptal se na jeho matku a sl?bil mu, ze nekde na tеto zemi se jeho matka uz dаvno znovu zrodila, cistа, krаsnа a zdravа. Mladеmu Francouzovi to prineslo m?r.
Pak Khalil mluvil o Imаmu Mahdim, Spasiteli, a posledn?m z Imаmu, svatеm muzi. Mahdi bude t?m, s kter?m prijde Soudn? den a zbav? svet v?eho zla. Khalil veril, ze k tomu dojde velmi brzy a po Mahdiho spаse prijde utopie; kazdе stvoren? v celеm vesm?ru bude bezchybnе, ryz? a cistе.
Oba muzi spolu sedeli nekolik hodin dlouho do noci a kdyz Adrianovi zac?nalo pripadat, jako by mel mysl zamlzenou podobn?m kourem, kter? se rozprost?ral v?ude kolem nej, konecne se zeptal na otаzku, kterа mu vrtala hlavou.
„Jsi to ty, Khalile?“ zeptal se svatеho muze. „Jsi Mahdi?“
Imаm Khalil se nad t?m ?iroce usmаl. Vzal Adrianovy ruce do sv?ch dlan? a rekl jemne: „Ne, synu. Ty j?m jsi. Jsi pozehnan?. Vid?m to tak jasne, jako vid?m tvuj oblicej.“
Jsem pozehnan?. V kuchyni v jejich byte v Marseille Adrian pritiskl svе rty na Claudettino celo. Mela pravdu; dali Khalilovi slib a museli ho dodrzet. Vzal ocelovou krabicku z kuchynskе linky a prinesl ji cekaj?c?m Arabum. Odklapl v?ko a zvedl horn? penovou kostku, aby jim ukаzal malickou, neprody?ne uzavrenou sklenenou ampulku, kterа byla usazenа uvnitr.
Nevypadalo to, ze by v n? neco bylo – a v tom spoc?val jeden z duvodu, proc se jednalo o jednu z nejnebezpecnej??ch substanc? na svete.
„Drahа,“ rekl Adrian, kdyz vrаtil penovou kostku zpаtky a zajistil v?ko. „Potrebuji, abys jim zretelne rekla, ze se za zаdn?ch okolnost? nesmej? tеhle lahvicky dot?kat. Je nutnе s n? zachаzet s nejvy??? opatrnost?.“
Claudette pretlumocila jeho zprаvu do arab?tiny. Najednou Syran, kter? krabicku drzel, vypadal o dost v?c znepokojene nez pred chv?l?. Druh? z muzu smerem k Adrianovi dekovne prik?vl a za?eptal v arab?tine za?eptal frаzi, kterе Adrian dobre rozumel – „M?r budiz s tebou a milost Allаhova“ – a bez dal??ho slova oba muzi ode?li.
Jakmile byli pryc, Claudette otocila dodatecn?m zаmkem a zajistila ret?zek. Pak se se zasnen?m, spokojen?m v?razem na tvаri otocila ke svеmu milenci.
Adrian v?ak stаl nehnute, s kamennou tvаr?.
„Lаsko?“ rekla opatrne.
„Co jsem to udelal?“ za?eptal. Odpoved uz znal; dal smrt?c? virus do rukou dvou cizincu, nam?sto do rukou Imаma Khalila. „Co kdyz mu to nedoruc?? Co kdyz to upust? nebo otevrou nebo —“
„Mа lаsko.“ Claudette mu ovinula ruce kolem pasu a pritiskla mu tvаr na hrud. „Jsou to Imаmovi stoupenci. Budou postupovat opatrne a donesou to presne tam, kam maj?. Mej v?ru. Prаve jsi udelal prvn? krok k tomu, zmenit svet v lep?? m?sto. Ty jsi Mahdi. Na to nikdy nezapom?nej.“
„Ano,“ rekl jemne. „Jiste. Mа? pravdu, jako vzdy. A jа to mus?m dokoncit.“ Pokud jeho mutace nebude fungovat, jak by mela, nebo pokud nevytvor? kompletn? dаvku, nemel pochyb, ze bude zklamаn?m nejen v oc?ch Khalilov?ch, ale takе v oc?ch Claudette. Bez n? by se zhroutil. Potreboval ji, jako potreboval vzduch, j?dlo nebo slunce.
Presto si v?ak nemohl pomoct a prem??lel, co s t?m vzorkem udelaj? – jestli ho Imаm Khalil otestuje soukrome, na nejakеm vzdаlenеm m?ste, nebo jestli ho vypust? na verejnost.
To v?ak nejsp?? velmi brzy zjist?.
?estа kapitola
„Tati, nemus?? me pokazdе vodit az ke dver?m,“ stezovala si Maya, kdyz prechаzeli Dahlgrenskе nаdvor? smerem k Healy Hall na kampusu Georgetownskе univerzity.
„V?m, ze nemus?m,“ rekl Reid. „Ale chci. Co je, styd?? se snad za to, ze te nekdo uvid? s tаtou?“
„O tom to nen?,“ zamumlala Maya. Cesta sem byla tichа. Maya celou dobu jen zamy?lene z?rala z okna, zat?mco Reid se ne?spe?ne snazil vymyslet neco, o cem by mohli mluvit.
Maya dodelаvala tret? rocn?k stredn? ?koly, ale vyzkou?ela si uz kurzy pro pokrocilе a nekolikrаt t?dne uz chodila na prednа?ky na Georgetownskеm kampusu. Pred zacаtkem studia na univerzite to byl dobr? krok a na zаdosti o prijet? to vypadalo dobre – obzvlа?te kdyz Georgetown byla jej? prvn? volba. Reid trval na tom, ze bude Mayu do ?koly nejen vozit, ale ze ji takе vzdy zavede do tr?dy.
Predchoz? vecer, kdyz byla Maria nucena jejich rande predcasne ukoncit, Reid spechal domu za sv?mi dcerami. Byl extrеmne rozru?en?, kdyz sly?el tu novinu, ze Rais utekl – prsty se mu na volantu celou dobu trаsly – ale prinutil se zustat v klidu a snazil se nad t?m prem??let logicky. CIA uz ho pronаsledovala a pravdepodobne takе Interpol. Znal protokol pro takovou situaci; kazdе leti?te budou sledovat a na kazdе vet?? ceste ze Sionu budou vztyceny zаtarasy. A Raisovi uz nezbyli zаdn? spojenci, na kterе by se mohl obrаtit.
Mimo to ten zabijаk unikl ve ?v?carsku, coz bylo kolem ?esti a pul tis?ce kilometru daleko. Od Kenta Steela ho delila polovina kontinentu a cel? oceаn.
Presto v?ak vedel, ze se bude c?tit o dost lеpe, az obdrz? potvrzen?, ze Raise znovu zadrzeli. Veril Mariin?m schopnostem, ale prаl si, aby mel tu moznost ji pozаdat, at ho o svеm pokroku pravidelne informuje.
On a Maya do?li ke vchodu do Healy Hall a Reid zavаhal. „Dobre, takze se uvid?me, az skonc?te?“
Podez?rave se na nej pod?vala. „Nechce? me snad zavеst az dovnitr?“
„Dnes ne.“ Mel pocit, ze tu??, proc byla Maya celе rаno tak tichа. Prede?l? vecer j? dal ?petku nezаvislosti, ale dnes byl zase zpаtky ve star?ch kolej?ch. Musel si pripomenout, ze uz nen? malа holcicka. „Posly?, v?m, ze jsem te v posledn? dobe tro?ku drzel zkrаtka…“
„Tro?ku?“ Maya si odfrkla.
„…A omlouvаm se za to. Jsi schopnа, vynalеzavа a inteligentn? mladа zena. A jenom chce? b?t trochu nezаvislа. Rozum?m tomu. Moje ochranаrskа povaha je muj problеm, ne tvuj. Nic z toho nen? tvoje chyba.“
Maya se pokusila skr?t ?smev, kter? se j? dral na rty. „Rekl jsi prаve neco jako ‚muzu za to jа, ne ty‘?“
Prik?vl. „Presne tak, protoze je to pravda. Nedokаzal bych si odpustit, kdyby se ti neco stalo, kdyz bych tady nebyl.“
„Ale nemuze? tady b?t vzdycky,“ rekla, „bez ohledu na to, jak moc se bude? snazit. A jа potrebuju b?t schopnа vyporаdat se s problеmy sama.“
„Mа? pravdu. Budu se snazit trochu stаhnout.“
Pozvedla jedno oboc?. „Slibuje??“
„Slibuju.“
„Dobre.“ Natаhla se na ?pickаch a pol?bila ho na tvаr. „Uvid?me se pak.“ Zam?rila ke dver?m, ale pak ji je?te neco napadlo. „V??, moznа by neu?kodilo, kdybych se naucila str?let ze zbrane, jen pro pr?pad nouze…“
