Koks

«To je dobře, že máš hnědé oči,» řekl jsem,» jelikož u nás máme písničku Malér má zelené oči. Nechci, abys mi přinesla potíže.»

«Omlouvám se, že jsem se k tobě v noci vnutila,» kajícně řekla Zlata, «ale měla jsem opravdu strach. Ve skutečnosti nejsem taková. Už jsem téměř půl roku s nikým nespala. A pak ti sama vlezu do postele.»

«No, nic jsme spolu neměli,» zasmál jsem se. «Bohužel…»

«Neměli,» potvrdila Zlata «ale ty se mi líbíš. S tebou se člověk cítí bezpečně a klidně. Jako za zdí.»

Natáhl jsem k ní ruce. Ale v tomto jedinečném okamžiku zazvonil mobil a bylo po romantické náladě. Zlata se vyvlékla z mého objetí a zmizela v koupelně.

Volala mi účetní. I když se mi nechtělo, tak jsem musel vzít na vědomí, že začínal pracovní týden.

Narychlo jsme se nasnídali. Já jsem se pak vydal za svým podnikáním a Zlata musela vyřídit nezbytné záležitosti. Na rozloučenou mě políbila na tvář. Smutně se usmála a pospíchala na tramvajovou zastávku.

A já jsem se stavil za účetní. Odevzdal jsem jí spoustu dokumentů pro závěrku. Vypil s ní čaj. A pak jel na Zličín. Kde jsem pronajímal dvoupokojový byt jedné vietnamské rodině.

Rodina mluvila česky velmi špatně a za byt již druhý měsíc neplatila. Snažil jsem se k nim několikrát dovolat. Ale sluchátko vždy bral někdo, kdo česky nemluvil vůbec. A poslední týden telefon mých vietnamských nájemníků byl nedostupný. Pádný důvod, proč jsem se rozhodl navštívit byt asijských přistěhovalců osobně. Pro strýčka Příhodu vzal jsem s sebou sadu náhradních klíčů.

Na místo jsem dorazil kolem oběda. Zaparkoval před domem. Dlouho mačkal zvonek domofonu. Nikdo se neozval. Tehdy mi přišla vhod náhradní sada klíčů s čipem od vchodových dveří.

V zájmu slušnosti jsem pak ještě pár minut zvonil na zvonek u bytu a klepal na dveře. Pak jsem použil klíč a vešel dovnitř.

V bytě byl nepořádek. Jako by někdo ve spěchu balil věci. Všude se povalovaly igelitové sáčky, útržky balicího papíru, ponožky. V koupelně na sušáku visela podprsenka. Na chodbě stála taška s obnošenou obuví.

Prošel jsem se po bytě. Díky bohu, že nebylo nic polámané nebo poničené. Pouze všude špína. V kuchyni hora špinavého nádobí. I když měli automatickou myčku. Otevřel jsem ji. Byla v ní plastová krabička. Plně nacpaná malými igelitovými sáčky.

V hlavě mi nepříjemně cvaklo. Podobný sáček jsem viděl včera na terase v bytě Ve Smečkách. Ležel na stole, vedle vysypaného kokainového prášku.

Opatrně jsem zavřel myčku. Ještě jednou jsem si prohlédl byt a snažil jsem se už na nic nesahat rukama.

Z věcí v bytě zůstaly tedy pouze nějaké kousky oblečení a taška s botami na chodbě. A ještě nádobí. Vše ostatní bylo odvezeno. Podle všeho už před týdnem.

Skříně rovněž byly prázdné. I když ne zcela, jak jsem záhy spatřil. Na horní poličce ležela hromádka nějakých dokumentů. Přišoupl jsem si židli, abych je mohl sundat. Ukázalo se, že je to tucet vietnamských pasů. Zbrusu nových, nepolíbených. Podle fotek byly vystaveny pro desítku mužů a dvě ženy. Žádná víza ani jiné úřední poznámky.

Chvíli jsem v těch dokladech listoval. Už jsem je chtěl položit zpět. Ale najednou mi svitlo. Vždyť všechny měly stejná čísla.

Čím dál, tím hůř.

Sáhl jsem pro telefon a opět vytočil číslo Honzy. No ták, no ták, vem to… popoháněl jsem ho nervózně. Tentokrát to zvedl až někdy po osmém zvonění.

«Zdravím,» přivítal jsem přítele.

«Tě Bůh,» ozval se Honza.

«Člověče, mám takový problém,» nevěděl jsem, jak na to, «abys tomu rozuměl, já jsem teď v bytě na Zličině. Pronajímám ho jedné vietnamské rodině…»

«Zase ti někdo udělal šipku z balkónu?»

«Ale ne, všichni jsou naživu,» řekl jsem a dodal: «Snad. Jen zdrhli a nezaplatili.»

«No, s tímhle, kamaráde, musíš k soudu,» zívl do sluchátka Honza, «tohle kriminálka neřeší.»

«O placení teď nejde,» řekl jsem, «prostě nechali tady tucet pasů. Vypadá to, že jsou falešný. A ještě celou krabičku malých sáčků pro dávkování. Zřejmě na drogy.»

V telefonu zavládlo ticho.

«Já jsem po službě,» konečně odpověděl Honza, «mám odpočívat. Ale někoho tam pošlu. Hlídku. Sepíšou to. Nadiktuj mi adresu.»

Zopakoval si ji po mně a zavěsil se slovy, že jsem hotový magnet na průšvihy.

Vyšel jsem z bytu a opatrně přivřel dveře. Stál jsem před domem a čekal na slíbenou hlídku. Čekám, čekám a najednou si vzpomenu, že k bytu patří garážové stání a kóje na přebytečné věci.

Po chvilce váhání jsem se rozhodl prozkoumat i tyto dva prostory své nemovitosti.

V suterénu domu bylo parkoviště. Rozdělené bílými čarami s čísly uvnitř, která značila příslušnost k bytu. Za každým parkovacím stáním byla menší drátěná kóje.

Šel jsem na parkoviště přes bránu. Na bílém čtverci mého bytu žádné auto nestálo. Jen vyschlé hrudky hlíny, odpadlé z kol. Ale v kóji jsem našel dva kanystry a dvě pruhované tašky. Smrdělo to chemikáliemi.

Vyfotil jsem to vše mobilem jako důkaz a stejnou bránou vyšel na ulici. Před domem už stálo policejní auto.

Pověděl jsem dvěma mladým policistům, co jsem našel. Přikývli a nejprve nakoukli do kóje. Pak vyjeli do bytu.

Po letmé prohlídce telefonovali svým nadřízeným. Hlásili, jaký je to špatný byt a jaké nálezy v něm učinili.

O půl hodiny později dorazilo ještě několik policistů. Pasy zabavili. Kanystry a chemikálie si vzali taky. Na všechno pořídili protokoly. Prohlídka a formality nám sebrali veškerý den až do večera. Zaplať pán Bůh, že alespoň byt nezapečetili.

Zavolal jsem jedné své známé a dohodl se s ní na úklidu bytu. Pak zajel do nejbližšího železářství a koupil nové zámky. Ještě jsem nedokončil jejich výměnu, když se ozval telefon. Číslo volajícího mi nic neříkalo. Ukázalo se, že to je Zlata.

«Ahoj, kam jsi zmizela?» byl jsem potěšen, že zavolala.

«Musela jsem zařídit fůru věci,» odpověděla dívka, «celý den lítám po Praze jako fretka. Dvakrát na policii. Pak pohřební služba, znáš to…» zlomil se jí hlas.

Ve sluchátku se opět ozvaly vzlyky.

«Neplač,» poprosil jsem ji. «Pokud potřebuješ mou pomoc, neváhej.»

«Zatím na to stačím sama,» uklidnila se Zlata, «ale děkuju ti moc.»

Na srdci mi leží jedna důležitá věc A tak opatrně vyzvídám:

«Uvidíme se večer?»

«Dnes to nepůjde,» odpověděla nešťastně Zlata, «ale určitě se uvidíme. Přece u tebe zůstaly moje věci. Ale dnes mě vezme na noc moje školní přítelkyně, co žije v Praze. Mohli bychom zítra večer? Ještě ti zavolám.»

«Dobře, když zítra, tak zítra,» odtušil jsem zklamaně.

Rozloučili jsme se. Utáhl jsem poslední šrouby na dveřích a v tom okamžiku se telefon ozval opět.

«Nazdar,» pozdravil mě přítel Honza, «dnes už policii volat nebudeš? Protože já se chystám na pivo.»

«Nebudu, nebudu,» zavrčel jsem, «přece to nedělám schválně. Tak se to seběhlo. A jak to, že se sám samojediný na pivo chystáš?

«Omyl,» zasmál se Honza, «nikoli sám, tebe jsem přece chtěl pozvat. Jen se ptám pro případ, že bys znovu na své nájemníky něco vyšťáral. Máš ještě mnoho takových narkomanů – neplatičů v zásobě?»

«Ne,» řekl jsem, «pouze tyhle dva byty měly dluhy. Zbytek mých nájemníků jsou lidé spořádaní a platí včas. Kam se mám na to pivo dostavit?

«Potrefená husa na Andělu. Hodina ti bude stačit?

«Určitě,» potvrdil jsem, «za hodinu tam budu. Hodí se mi to. Mám na tebe pár otázek.»

Zamknul jsem vietnamský byt, nasedl do auta a jel domů. Tam jsem se převlékl a prostřednictvím své oblíbené devítky dojel v dohodnutém čase na místo. Do Potrefené husy.

Byl jsem tam ještě dříve, než Honza, který se o pět minut opozdil. Objednal si pivo a kuřecí křidýlka. Já jsem zvolil smažený sýr a samozřejmě také pivo.

«Tak co ti tvoji narkomani – neplatiči, rentiére?» zopakoval kamarád otázku, «A vůbec, kápni božskou, kolik vlastně máš těch bytů?»

«Asi třicet,» nemám proč to tajit, «ale vlastním z nich jen pár. Další jsou mi svěřeny, takže já jsem správce. Přestaly platit pouze tyto dva byty. V ostatních žijí normální lidé. Z oken neskáčou a falešné pasy doma nevedou. Není moje vina, že to takhle dopadlo.»

«Jo, měl jsi dva krušné dny, to se musí uznat,» poklepal mi na rameno Honza, «nejprve koks a ten sebevrah, pak Vietnamci s amfetaminem…»

«Cože bylo u Vietnamců?» nepochopil jsem.

«Taková moderní droga. Viděl jsi seriál Perníkový táta?» zeptal se Honza. «Tak v něm hlavní hrdina právě amfetamin vařil.»

Přinesli pivo. Ukojili jsme první žízeň.

«Jeden podnikavý Čech před několika měsíci odněkud propašoval do republiky celý automobilový přívěs s chemií, ze které se dělá amfetamin. Prodal ho Vietnamcům, kteří z toho teď úspěšně vyrábějí drogy. Jo, mimochodem, měl bys zkontrolovat elektroměr. Jsem si jistý, že budeš zadlužen až po uši. Při vaření amfetaminu se spotřebuje hodně energie.»

«Hergot, to jsem se s těma Vietnamcema dostal do pěkné bryndy,» podrbal jsem se na hlavě, «ale jak potom tenhle prevít prodávají?»

«Oni ho neprodávají,» řekl Honza a dorazil první pivo, «obchodem s drogami se v Česku zabývají Albánci a Alžířané. Vietnamci si v tomto případě jen hrají s vařením.»

Naservírovali nám jídlo. Objednali jsme si další pivo. Honza polichotil mladé servírce. Ta nasadila profesionální úsměv a rychle odkráčela k baru pro naše pivo.

«A Ve Smečkách to byl taky ten… amfivitamin?» položil jsem další otázku. Zřejmě nejapnou, protože se Honza upřímně rozesmál.

«Sám jsi vitamin! Mluvíme o amfetaminu.»

Ale pak vysvětlil:

«Ne, v tom tvém prvním bytě našli kokain. Ovšem je to nějaké divné. Kokainu v tom prášku na stolku bylo deset procent. Zbytek tvořil moučkový cukr.»

«A to znamená co?» zeptal jsem se.

«Nevím,» upřímně se přiznal Honza, «existuje domněnka, že kokain tím cukrem nastavovali. A tohle byl zbytek. Jenže kam se všechno ztratilo, to je záhada.»

«A co Michal?» opatrně jsem vyzvídal. «Je to jasná sebevražda?»

«Zívěry ještě nejsou známy,» odpověděl Honza, «ale převažuje domněnka, že skočil sám. Tělesná poškození jsou jen od pádu. A jsou smrtelná. Zlomil si vaz. Zdá se, že ho k tomu přivedly drogy. Možná se mu chtělo létat, nebo v euforii podlehl brutálnímu ataku deprese. Neměli bychom si na jeho památku připít?»

Nebyl jsem proti.

Zavolali jsme usměvavou servírku, objednali si dvě becherovky a poprosili ji vyměnit půllitry za plné. Napili jsme se na památku Michala.

«Co se bude dít dál?» vrátil jsem se k tématu.

«Obvyklá rutina,» řekl již trochu těžším jazykem Honza, «protokoly, expertní posudky. Papírování. Pak se dospěje k závěru, že to byla nehoda, nebo sebevražda. A s amfetaminem totéž. Nikdo tvé Vietnamce hledat nebude. Tím spíše, že všichni vypadají stejně.»

«Čert vem Vietnamce,» mávl jsem rukou, «mně zajímá Michal. Kdo mu ten kokain přinesl? Tohle byste měli vyšetřovat, najít ho.»

«Jsi amatér,» zasmál Honza, «pro vyšetřování hlavní je tato okolnost: skočil s terasy on sám, nebo mu někdo pomohl. Sousedé zezdola slyšeli v noci nějakou hádku. Ale kdo se s kým hádal, není známo.»

«A kde vzal kokain? Nekoupil ho přece v obchodě na Václaváku…»

«Jaký je v tom rozdíl, kde?» překvapeně reagoval Honza. «Dnes si drogy můžeš koupit kdekoli. Dokonce i tady smrdí tráva.»

Nasál jsem nosem vzduch. Měl pravdu: odněkud táhlo nasládlým marihuanovým kouřem.

«Mohl si to obstarat v práci,» pokračoval Honza, «právě v nočních klubech se tenhle sajrajt obvykle distribuuje. Celý večer u baru tam posedává nějaký albánský dealer. Stačí na něj mrknout a nabídne ti cokoliv. Nebo můžeš oslovit nějakého černocha, stojícího na Václaváku. Ti však mají nekvalitní zboží. Příliš ho ředí. V klubech se taky ředí, ale ještě to ujde.»

«Když tohle všechno víte, proč nic neděláte?» obořil jsem se na něj.

Honza se znovu zasmál.

«Teda, Vadime, nemyslel jsem si, že jsi tak naivní,» plácnul mě znovu po rameni. «Kdo by to dělal? Všichni jsou koupeni. Každý z toho něco má. Víš, na kolik si přijde hlídkující policajt na Václaváku? Na deset až dvacet táců.»

«Měsíčně?» zeptal jsem se.

«Denně,» zasmál Honza, «denně má tolik. Kromě oficiálního platu. Samozřejmě, že se o to dělí.»

«A kolik z toho máš ty?» utrhl jsem se na něj.

Honza se urazil. Odtáhl se ode mě. Dopil svoje pivo.

«Není důležité, kolik a jestli vůbec» řekl po delší odmlčce. «Já z tohoto prasečáku brzo odejdu. Na nové místo. Do Interpolu.»

«Gratuluji ti,» vymáčknul jsem ze sebe, v duchu si vyčítaje předchozí otázku.

«Na to je ještě příliš brzy,» obměkčil se Honza, «až k tomu dojde, dám ti vědět. Zapijeme to.»

«Hele,» nechtělo se mi věřit, «fakt jsou všichni tak prohnilý?»

Odpovědi jsem se však nedočkal. Ten večer už jsme se na téma drog a ani smrti Michala nebavili. Dali jsme si ještě závěrečnou becherovku a rozešli se do svých domovů.

3

Ráno bylo pošmourné. Kocovina špatný dojem z něho ještě umocňovala. Ze všeho nejdříve jsem sáhl po vitamínové bombě a acylpirinu.

«Neměls míchat becherovku s pivem, blbče» nadával jsem sám sobě. Pokolikáté už.

Doplazil jsem se do koupelny. Dlouho se dával dohromady pod studenou sprchou, pak stejně dlouho si připravoval snídani.

Poté začal běžný život: hovory, prohlížení pošty, odpovědi na maily a sms. Postupně jsem se dostával do formy. Kolem oběda už jsem se cítil zcela fit.

Odpoledne jsem si udělal výlet do katastru nemovitostí. Vyzvedl potřebné doklady a vrátil se domů.

Chvíli jsem smejčil po bytě a dělal pořádek. Podíval se na sebe do zrcadla a oholil se. Pro všechny případy vyměnil ložní prádlo – podvědomí pracovalo. Zamyslel jsem se, co ještě? Pak jsem se vydal do nejbližšího květinářství koupit květiny. Přesně tam mě zastihlo volání Zlaty.

«Ahoj,» dychtivě jsem se zeptal, «kde jsi?

«Vedle tvého domu,» řekla.

«Už běžím,» slíbil jsem jí, «za pár minut jsem tam.»

Popadl jsem kytici velkokvětých kopretin, sedl do auta a rychle dojel domů. Zastavil jsem u chodníku. Ani jsem se nenamáhal dát auto do garáže. Protože u domu mě čekala Zlata. Děvče s krásnýma očima.

Šel jsem k ní a podal jí kytici. Potěšeně se usmála. A příjemně mne zaskočila otázkou, zda jí nechám přespat. Vysvětlovala:

«Zase s tím mám problém. Nebo mi pronajmi jeden ze svých bytů.»

«Volné nemám,» zalhal jsem, «všechny jsou obsazené. Budeš muset strávit noc u mě.»

Naklonil jsem se k ní. Políbil ji. Zlata byla vstřícná. Až se mi zatočila hlava.

«Co to dělám?» pomyslel jsem si. «Vždyť je mladší o šestnáct let. Teoreticky by mohla být mou dcerou».

Ale tyhle mravokárné myšlenky byly rychle pryč. Zůstalo jen líbání. Ve výtahu, na chodbě, v kuchyni. Dívčiny oči zářily štěstím.

«Celý den jsem vlastně nejedla,» popstěžovala si, «nemám něco uvařit?»

«Tentokrát to udělám já,» vžil jsem se do role pozorného hostitele «mám pelmeně, bude to raz na raz».

«Už jsem o té vaší slyšela specialitě, ale nikdy jsem to neochutnala. Nechám se překvapit,» odvětila a sedla si v očekávání dobroty na židli. «Navíc když vaří muž, je to sexy. Velmi.»

Nevyvracel jsem ji, zda je to sexy, nebo ne, když se vaří pelmeně. Vytáhl jsem sáček z mrazáku, vhodil pelmeně do vroucí vody a po deseti minutách už jsem je nakládal na talíře. Přidal jsem zakysanou smetanu a nakrájenou petrželku. Zlatě pelmeně chutnaly. Dokonce i já jsem je snědl s chutí. I když po pravdě řečeno už mi pořádně lezly krkem během mého života za svobodna.

Za oknem bylo pořád ještě světlo. Večer jen velmi pomalu přebíral moc. Přitom mě se chtělo vypnout slunce a zůstat se Zlatou bez otravných slunečních paprsků.

Přemístili jsme se na gauč. Povídali si o počasí, o jakémsi filmu. Myšlenky se mi nějak pletly. A zdá se, že tohle postihlo nejen mě.

Nakonec jsem se odvážil. Naklonil jsem se k dívce, objal ji za ramena. Zlata se přimkla ke mně, její smaragdové oči na mě házely záblesky.

«Malér má zelené oči,» zarecitovala Zlata.

«Ty máš ale pamatováka,» pochválil jsem jí.

Políbili jsme se. Sálalo z ní ženské teplo, touha a trochu byly cítit pelmeně. Líbání nemělo konce. Postupně jsem z ní svlékl tričko, pak přišla řada na podprsenku. Nebránila se. Prsa měla menší, krásně se vešla do mých dlaní. Pokaždé, když jsem se dotkl bradavky, zachvěla se.

Rty už měla touhou oteklé. Zrzavé vlasy roztřepané.

«Já se snad zblázním,» zasténala Zlata, «půl roku jsem neměla chlapa.»

«Také jsem dlouho s nikým nebyl,» zašeptal jsem jí na oplátku. «Já tě chci, miláčku.»

Zlata se odtáhla, narovnala účes, přesněji řečeno to, co z něj zbylo.

«Jdu do koupelny,» řekla a dodala na můj vkus poněkud panovačně: «a pak půjdeš ty. Připrav zatím postel.»

A odešla. Zavřela se v koupelně. Za chvíli jsem uslyšel, jak tam šumí voda.

Vyvinul jsem horečnou činnost. Rozestlal postel. Načechral polštáře. Zapálil svíčky a zatáhl závěsy. Srdce mi bušilo, jako kdybych měl první rande v životě.

Zlata pořád nešla. Vytáhl jsem tablet. Vyhledal youtube. Rychle našel album Joe Dassina. Z reproduktoru se tiše linula melodie Et si tu n’existais pa, čili Kdyby nebylo tebe.

Zhasnul jsem světlo. Ložnici nyní matně osvětlovaly pouze dvě malé svíčky. Vrzly dveře. Zlata se mihla kolem mě lehkým stínem a okamžitě zmizela pod dekou.

«Já budu rychle, budu hned,» pospíchal jsem do koupelny.

V koupelně vonělo mýdlem, nějakým krémem a ještě ženou. Na polici ležela malá krabička se zelenými čočkami, na pračce úhledně složené punčochy a kalhotky. Vypláchl jsem si ústa přípravkem pro svěží dech. Narychlo se osprchoval. Utřel jsem se osuškou. Vešel do šera ložnice.

Zlata na mě čekala. Přivinula se ke mně, její rty se přisály na mé. Chytila mou hlavu rukama. Zasténala, když jsem do ní vstoupil.

Nespali jsme skoro celou noc. Bylo to samé líbání a milování. Vyčerpáni jsme si na několik minut zdřímli, abychom se poté s ještě větší vášní splétaly v horkém objetí. Zdálo se, že dál už to nejde. Že už není ani touha, ani síla. Ale stačilo, aby se mé rty dotkly tváře této Zlatovlásky, a spánek mizel, znovu jsme se oddávali jeden druhému. Mezi tím bylo líbání, povídání. Svěřovali jsme si své pocity, přiznávali, jak je samota zlá, vyprávěli o svých životech.

Zlata byla neukojitelná. Zdálo se, že funguje na atomové články, které ji neustále dobíjí. A jejím prostřednictvím i mě.

Probudil jsem se pozdě. Přimhouřil jsem oči před jasným sluncem, které si našlo cestu i přes závěsy. Vedle mně nikdo nebyl. Člověk by si mohl pomyslet, že se mi minulá noc zdála. Možné by to bylo. Ale únavou rozlámané tělo potvrzovalo, že sen to nebyl.

Sladce jsem se protáhl. Pak jsem si oblekl kalhoty a šel do kuchyně. Slyšel jsem, že moje nová láska je tam. Již čerstvě umytá a učesaná. V slušivých šortkách a tričku. Z trička se na mně usmíval ježek.

«Našla jsem v kuchyni cereálie. Dáš si je s mlékem?» zeptala se.

«Budu hned,» přikývl jsem, «jen se trochu upravím.»

Pořádně jsem se vysprchoval a vrátil se do kuchyně.

«Poslyš, Zlatičko, složil jsem ti báseň, když jsem byl ve sprše,» řekl jsem trochu rozpačitě.

«No ne!» podivila se Zlata. «Tak mi ji přečti.»

«Je to v ruštině,» varoval jsem ji.

«Přečti, a pak to přelož,» nedala se zviklat.

Tak jsem zarecitoval:

Я думал, что уже пришлаМоя осенняя усталость.Но в сердце ты моё вошлаИ в нём навек, навек осталась.

Zlata zatleskala a já se pokusil o překlad:

Myslel jsem, že už je tuMoje podzimní únava.Tys však do mého srdce vstoupilaA v něm navěky zůstala.

Zlata tentokrát netleskala, ale přistoupila blíž a objala mně. Srdce mi zabušilo. Básničky jsem nepsal od svých osmnádcati let. Ale i tehdy jsem je nikomu nikdy nečetl.

«Zítra pohřbívám bratra,» smutně řekla Zlata. «Já chci vědět, proč zemřel a kdo ho k tomu dohnal.»

«Přijdu na pohřeb,» přislíbil jsem, «a určitě zjistím, proč zemřel Michal.»

«Nechoď na pohřeb,» požádala mě Zlata. «Budeme tam jen máma a já. Ona nechce nikoho vidět. Dnes s ní přespím u kamarádky. A zítra večer ji vyprovodím domů. Do Pavlova jede noční vlak.»

«To se celé dva dny neuvidíme?» neskrýval jsem zklamání.

«Budou to jen dva dny,» odpověděla Zlata, «to přežiješ. Já se k tobě určitě vrátím. Mám tě moc ráda.»

Přitáhl jsem k sobě tu mou mimořádně přitažlivou a milou dívku, vzal ji kolem útlého pasu. A dlouho jsme jen tak stáli u okna a dívali se na tramvaje, které vyjížděly z depa. Počasí se náhle změnilo. Nebe se zatáhlo. Každou chvíli mohl spustit déšť. Také uvnitř jsem pocítil neklid a smutek. Jen tramvaje vesele vyzváněly při výjezdu na trať.

4

Příští den zavolal Honza.

«Mám pro tebe klíče,» řekl mi do telefonu, «prohlídka tvého bytu nic nezjistila. Takže ho opět můžeš pronajmout narkomanům.»

«Už tam jedu,» zaradoval jsem se.

«Ne tak zhurta,» zchladil mě Honza, «já teď někam odjíždím. Ale můžeme se domluvit přesně v poledne.»

«Díky, jsem tvým dlužníkem,» souhlasil jsem.

Před polednem už jsem stál u domu Ve Smečkách. Honza se opozdil o deset minut. Předal mi klíče. Otevřel jsem a vyjeli jsme do mého bytu.

Kvartýr nás přivítal tichem a odérem rozestlané postele. Špinavé nádobí v kuchyni okupovalo hejno much.

«Jak postupuje vyšetřování?«zajímalo mě.

«Stále kupředu,» odpověděl Honza, «ale zůstává pořád jedna verze, tudíž že skočil sám. Tvůj nájemník byl v narkotickém limbu.»

Vyšli jsme na terasu. Bylo horko. Střechy z červených pálených tašek oslepovaly oči. Vzpomněl jsem si, že jsem Zlatě slíbil, že vypátrám příčinu smrti jejího bratra. Musím z kamaráda vyšetřovatele vytáhnout, co se dá nejvíce. Michal jako překupník či dealer jistě sám i fetoval, nebo v tom bylo i něco víc?

«Zjistili jste, odkud Michal bral kokain?» zeptal jsem se zkusmo.

«Byl přece vyhazovačem tamhle, v Kakadu,» Honza se naklonil přes zábradlí terasy a ukázal rukou. «Vidíš ten dům s červenými okny? Vsadím se, že i on sám ten sajrajt občas prodával.»

«A do Čech se kokain odkud dováží?» položil jsem další otázku. «Z Latinské Ameriky?»

Honza se rozesmál.

«Vadime, ty jsi oběť seriálů,» řekl, «z Jižní Ameriky veškerý kokain putuje do Severní Ameriky. Má tam svůj trh a své prošlapané cestičky. Do Evropy se tohle svinstvo dostává především z Izraele.»

«Odkud?» byl jsem upřímně překvapen.

«Odtamtud,» kývl Honza někam stranou Můstku, «koku pěstují hlavně Arabové, samozřejmě. Pak se to přes Turecko a Kosovo dováží do Evropy. Z Česka je jakési překladiště. Hlavní proud směřuje do Německa, Francie a Anglie. Jsou to země bohaté, mohou si dovolit drahou drogu.»

«A kolik tahle radost stojí u nás?» zeptal jsem se.

«Proč to vlastně potřebuješ vědět?» podezíravě se na mně podíval Honza.

«Čistě ze zájmu,» odpověděl jsem, «vždyť víš, že trávu kouřím pouze jednou za tři roky.»

«Vím,» přikývl Honza, «ale i trávu kupovat zde nedoporučuji. Máčejí ji v acetonu. Aby měla větší sílu. Čistou trávu již nenajdeš. Leda u kamaráda na chatě.»

«Tak tedy kolik stojí drogy v Praze?» připomněl jsem Honzovi

svoji otázku. «Pro uživatele.»

«Černoši na Václaváku prodávají koks za dva tisíce korun. To je za gram. Ale je špinavý, čistého kokainu je v tom jen třicet procent,» začal líčit Honza. «Koupiš-li koks přímo od dealera, pak je to dvakrát dražší, ale i v něm tvoří polovinu doplňky. Dávku heroinu dostaneš za půl tácu. Gram pervitinu stojí tisícovku.»

Byl jsem překvapen.

«Není to zrovna levné potěšení.»

«To si piš,» přikývl Honza,» a všem je to šuma fuk. Všichni se tlačí u toho koryta.»

«Kdo přesně?» navázal jsem na to další otázkou.

Honza však neodpověděl. Uvědomil si, že mi zase řekl toho víc, než bylo žádoucí. Zamračil se.

«Příliš mnoho otázek, kamaráde,» řekl mi. «Uvědom si, že čím méně víš, tím lépe spíš.»

«Tak se nedurdi,» nasadil jsem smířlivý tón, «to nám ještě chybělo, abychom se kvůli drogám hádali.»

Honza mě poplácal po rameni. Usmál se.

A co ty?» zeptal se. «Jsi dnes nějaký divný, jako by veselejší… Nezamiloval ses náhodou?»

«Nevím, možná že jo,» odpověděl jsem. «I básničku jsem dokonce složil.»

A zarecitoval jsem příteli své verše. Honza chvíli mlčel. Opřel se lokty o zábradlí vedle mně.

«Básnička je na hovno,» pravil konečně, «ale tvoje nálada budí optimismus. Já ji znám?»

«Trochu,» odpověděl jsem vyhýbavě, «viděls ji. Raději mi řekni, jak to máš doma ty, se svoji polovičkou?»

«Je to v pořádku,» odpověděl Honza, «sice pořád reptá, že nebývám doma, ale se skandály už přestála. Já jsem ji přece hned varoval, že jsem policajt. Přesto se hlavně zpočátku neubránila výčitkám typu: práce je ti přednější, nevěnuješ mi pozornost, ne vždy nocuješ doma, určitě někoho máš…»