Jan Maria Plojhar

скачать книгу бесплатно


„Nuž, myslím, že tak jak tak Havranice – přijdou brzy do prodeje. Účastnil jsem se velkolepého podniku v Německu a jest nám toho podílu tvé sestry nutně zapotřebí.“

„Ale otcovský můj kapitál –“

„Ach, ty tak málo peněžitým záležitostem rozumíš!“ zvolal Leopold. „Říkám ti, že ztráty naše byly značné, a zapomínáš na velké sumy, které jsi spotřeboval a které jsem ti zasílal, kdykoliv jsi o ně psal. Myslím, že jsi se velmi dobře bavil po celý ten čas –,“ a usmál se, mžouraje očima.

Jan Maria se zapálil. Vzpomněl na velké sumy, které byl spotřeboval, aby mohl ve sférách oné ženštiny se pohybovati, na kterou bez uzardění a bez trpkosti ani vzpomínati nemohl. Ach, teď přicházel trest za onu vinu – snad se sesují všechny plány a krásná předsevzetí. Ne, trest ten byl by větší než jeho provinění! Hlava šla mu kolem.

„Zítra předložím ti účty,“ řekl Leopold. „Uvidíš, jak to všechno jasné a prosté.“

„Obral mě, oloupil, jsemť tím jist,“ řekl si Jan Maria temně uvnitř svého trýzněného srdce. „Buď jak buď, zasloužil jsem to a pracoval jsem o své vlastní záhubě.“

Výraz jeho tváře byl tak zoufalý, že Leopold konejšivě řekl: „Nepoddávej se černým myšlenkám, vždyť jsem neřekl, že vše ztraceno, a na mizině nebudeš, ani až se Havranice prodají.“

„Havranice prodat!“ opakoval si Jan Maria ustavičně na ulici a musil se přemáhat, aby nepropukl v pláč. Srdce se mu svíralo. Šel, nevěděl kam. Mechanicky bral se směrem k domovu. Na mostě zavěsil se někdo do něho, ohlídl se a viděl, že to jeden z těch mladých důstojníků, kteří mu nejspíše ještě byli sympatickými. Byl velmi veselý, ten roztomilý hoch, a vypravoval Janu Marii živě věci, o kterých myslil, že každého co nejvíce zajímati musí. Jan Maria neslyšel jediného slova, kýval jen občas hlavou a díval se tupě na vodu, na Petřín, planoucí v záři zapadajícího slunce.

„Prodat Havranice!“ tato slova zněla mu ustavičně v uších a zdála se mu jako hrany, jako ty hrany hlubokohlasé, které se právě večerním vzduchem z věže některého ž kostelů na Malé Straně nesly a jejichž truchlé zvuky s významem těch slov tak souhlasně vjedno splývaly.

„Prodat Havranice!“ Ach jaká tíž to byla v srdci.

Mladý poručík, který se byl do něho zavěsil, pozoroval sice za hodnou chvíli, že podivínský jeho druh je roztržit, že neví, o čem se mu povídá, avšak věděl, že Jan Maria někdy takovým bývá, a nepozastavoval se nad tím. Byl rád, že mohl vůbec mluviti, ať už kdo poslouchal či ne. Byl se před chvilkou přesvědčil, že učinil velký dojem na jistou krásku, a musil se tím pochlubiti, nechtěl-li se radostí zalknout.

Až nahoře teprve na Hradčanech, před kasárnami poručíkova pluku zastavil se a Jan Maria s ním, a divil se, jak se byl až tam dostal a co tam vlastně hledal.

„Sbohem,“ řekl rozhodnut, že půjde domů.

„Snad bys nechtěl vyhnout se dnes naší společnosti,“ divil se poručík.

„Jaké společnosti?“ tázal se roztržitě.

„Nu, v zahradě! Náš jour fixe! Dnes je pátek.“

„Nešťastný to den,“ řekl Jan Maria mechanicky, aniž na to myslil, co povídal. Vše, co myslit dovedl, bylo „Havranice!“

Vtom přicházelo několik důstojníků z různých stran, pozdravili se navzájem a všickni nutili Jana Marii, aby zůstal, takže po nějakém váhání konečně trpně se vzdal.

„Jaká nuda to bude!“ myslil si a dodal: „Ale co! Vždyť je mi vše na světě teď lhostejné, může mi býti někde volno?“

Kasárny, kamž nyní vešli, bývaly někdy až do dob císaře Josefa ženským klášterem. Druhý dvůr, kterým šli, měl ještě poněkud původní svůj ráz, a nebýti těch otevřených oken, z kterých se dívali vojáci, nebýti sem tam patrných stop prozaické profanace, byla vůči těm malebným lomenicím barokového slohu, té travou porostlé dlažbě iluze snadně ještě možná. Jakási melancholická poezie skrývala se, vítězící střízlivostí sice zaplašená, avšak přece ještě nezcela vyhlazená, v stinných koutech znesvěcené budovy.