скачать книгу бесплатно
„Gavaliere Luigi Galli,“ smála se Catina zase veselá, „co doktor medicíny byste mohl býti učenějším! Praha je v Čechách.“
„Však kdyby tvá matka nebyla odtamtud pocházela –,“ smál se Giggi.
„– nevěděla bych to snad také, myslíš?“ dokončila Catina jeho větu. „Možná, ačkoli sestra Amadea, můj profesor zeměpisu v klášteře, vždy tvrdila –“
„Catino, nechlub se!“ zvolal Giggi.
Dívka oslovila pana Plojhara.
„Jak matka moje ubohá toužila často po Praze! Utvořila jsem si o tom městě jakousi vidinu. Ráda bych věděla, jak dalece se srovnává se skutečností.“
Byli mezi tou řečí na náměstí Farnese vyšli a tam v záplavě měsíčního světla, při šumu obou fontánů, jejichž vzhůru tryskající proudy do antických vodojemů padají, v tváři paláce Farnese, nejkrásnějšího snad v celém Římě, povstala mezi Giggim a Suntarellou až zuřivá hádka o tom, kudy blíže na náměstí Navona, které bylo cílem jejich cesty. Oba dovolávali se Catiny, která hlasy jejich uvažovala, a tím odpadla příležitost dále o Praze se rozhovořiti.
„Hlasuji pro Suntarellu,“ rozhodla se konečně dívka. Věděla, že by jí jinak celý večer pokazila. Giggi pochopil a byl hned kliden.
„Konečně má Suntarella pravdu,“ dodal chlácholivě. Tvrdý úsměv vítězoslávy zakmitl se na typicky krásné sibylské tváři stařeny a velkými kroky kráčela teď v čele malé výpravy. Šla tak rychle, že mladí lidé spěchat musili, aby vysokou její postavu neztratili z očí, neboť ulice a uličky, do kterých přicházeli, byly množstvím patrně též k náměstí Navona putujících lidí naplněny. Čím blíže přicházeli, tím větší vzmáhal se hluk odtamtud zaznívající a tím více přibývalo davu. V úzké ulici ústící až do samého náměstí zastavila se Suntarella.
„Teď se musíme těsně k sobě držeti,“ pravila, „sice se ztratíme v tom víru,“ a vzala Caterinu za ruku.
„Zavěsíme se všickni čtyři do sebe,“ navrhoval Giggi, „a smělým postupem zvítězíme. Budou nám ustupovat.“
Smáli se a stalo se dle jeho přání. Mužští tvořili obě krajní křídla, ženštiny do sebe zavěšeny byly vprostřed, Suntarella držela se pana Plojhara a Caterina svého bratrance. Tak vrhli se do boje a zmatku. Byli za několik minut ohlušeni.
Slavnost Befany jest nejapná bufonerie. Velké náměstí Navona neb jinak Circo Agonale, kde se co rok odbývá, jest bývalým stádiem císaře Domiciána a zachovalo velkou částí ještě původní tvar. Ovšem jest nyní vroubeno paláci, vysokými domy a dvěma kostely. Tři ohromné mramorové fontány šumí tam a oživují velký ten prostor. Prostřední z nich, velmi malebný, zbudovaný a skulptovaný Berninim, překvapuje velkými rozměry a výší obelisku, který nad ním ční, spočívaje na mramorových balvanech, tvořících sluje, kolem nichž se obrovské sochy bohů a zvířat a alegorií kupí a z nichž se kaskády do mramorových vodojemů valí, tu proudem, tu tryskem, tu v paprscích, všude s hlukem a jasným třpytem. Na večer Befany je to velké náměstí řadou nehezkých prkenných bud, kolem paralelně s domy běžící, nemile znešvařeno. V budkách těch prodávají se hračky a tretky, kterými féja Befana římské děti v této noci poděluje, jak to u nás činí svatý Mikuláš. Veselost té slavnosti na náměstí dosahuje svého vrcholu tím, že po celou noc každý co možná nejvíce hluku nadělá. Kupují se dřevěné a plechové trubky, bubny, tamburíny a každý troubí svému sousedu do uší, tluče do bubnů a tamburín, a nemůže-li nic jiného, křičí aspoň, co mu síly stačí. Hluk bývá pekelný a rej stále v kole se točící působí konečně závrať.
„Ach,“ naříkala zanedlouho Suntarella, které byli dva výrostkové každý z jedné strany do uší zatroubili, „jsme tu v pekle nebo v blázinci? A to je ta vaše Befana?“ doložila s vyčítavým pohledem na Giggiho.
„Moje Befana?“ divil se. „Proč neříkáte naše?“
„Hle, zde něco zajímavého,“ řekl pan Plojhar.
Byli totiž potřetí asi u fontánu Berniniho, kde se teď kruh diváků byl utvořil, v jehož středu několik venkovanů z blízkého římského okolí saltarellu při zvuku dvou tamburín tančilo. Zastavili se též.
„Jsou to ciociari, modely malířů ze Španělských schodů, neviděl jste je tam ještě posud, čekající, až si je někdo k pózování najme?“ tázal se Giggi pana Plojhara.
„Ten jejich saltarello je proto také podle toho, pravá póza,“ podotkla Caterina. „Pohybují se jako lidé, kteří vědí, že mají obecenstvo. Venku v Campagni, na některé odlehlé vinici, kde tancují jen pro svou radost, vypadá saltarello docela jinak.“
„Luza!“ dodala povržlivě Suntarella s odporem ženy z lidu proti všemu, co „bohémou“ zavání.
Nicméně zdrželi se kvůli cizinci hezkou chvilku, až unavení tanečníci a tanečnice na tamburíně dobrovolný honorář svých obdivovatelů vybírali. Hodili jim též něco peněz, ačkoli Suntarella reptala.
„Pojďme, pojďme,“ naléhala. Ale nebylo to snadné, nebo ti, co se byli dívali, brali se všelijakými směry, nastaly proudy a protiproudy, tlačenice, výkřiky.
„Jde o život!“ křičela Suntarella a držela se křečovitě ramena pana Plojhara a táhla druhou rukou Caterinu za sebou. Pan Plojhar snažil se volným loktem ulici pro své dámy utvořiti, což se mu částečně podařilo. Proud je nesl pak směrem k jinému kolu, v jehož středu několik vojáků zpívalo.
„Suntarello,“ řekla pojednou Caterina, „stůjme, ztratili jsme Giggiho!“
„Signor Luigi!“ vzkřikla Suntarella tak zoufajícím hlasem, jako by se pod ní země bořila, a pak dodala docela klidně: „Vždyť ho najdeme.“
Kontrast vášně a klidu v tom hlase, tak beze všeho přechodu, účinkoval na Caterinu a na pana Plojhara, jejichž zraky se byly setkaly, neodolatelně, dali se do hlasitého smíchu, který tím déle trval, čím udiveněji se Suntarella od jednoho na druhého dívala, nechápajíc naprosto, co tu jejich náhlou veselost způsobilo.
„Děti, pravé děti!“ vrtěla hlavou a ohlížela se po Giggim. Toho ale nebylo nikde vidět. Přeměřili dlouhé náměstí několikráte nahoru a dolů a ten jednotvárný hluk, to věčně stejné volání prodavačů v budkách, ten neustále se opakující vtip, pozůstávající ze zákeřního třeskotu neladných trub, ten věčně stejně hlučný smích, podařilo-li se šťastně někoho řádně tím způsobem uleknouti, to vše začínalo je nejen nuditi, ale velice unavovati.
„Lituji dnes každého, kdo na piazze Navona bydlí,“ řekl pan Plojhar. Neměl odvahu říci, jak se mu Befana nelíbí. Nevěděl určitě, nebaví-li snad Caterinu.
„Neviděla jsem nikdy nic nejapnějšího,“ řekla dívka klidně. „Ráda bych odešla, jen kdybychom Giggiho našli –“
„Ach, mně se točí hlava,“ naříkala Suntarella. „Nohy se mi třesou, pryč odsud, pro Boha a jeho svatou matku!“
„Ale Luigi,“ namítala Caterina.
„Nenajde snad sám cestu domů?“ tázala se Suntarella s tragickým výrazem v tváři.
„Ale my přece nemůžeme samy v noci po Římě chodit,“ řekla Caterina tiše.
„Což vás nesmím doprovodit?“ tázal se prostě a přirozeně pan Plojhar, bez nejmenší sladkosti a okázalé zdvořilosti v hlase neb na tváři.
„Je tak daleko do ulice Sistiny a opět k vám zpět,“ řekla také docela prostě Caterina. „Ale snad najdeme kočár.“
Protlačili se úzkým východem mezi budkami a těsnými uličkami naplněnými lidem a teprve na náměstí Colonna dýchali volněji. Tam bylo sice také ještě živo, ale poměrně o mnoho tišší. Z Korza jelo sice ještě dosti povozů, ale žádný nebyl prázdný, a na rohu náměstí sv. Vavřince, kde fiakry stávají, nebylo už ani jednoho.
„Nu, odsud není tak příliš daleko k nám,“ řekla Suntarella, „a noc je krásná.“
„Viděla jsem málokdy Řím v tak pozdní hodinu,“ pravila Caterina. „Líbí se mi tak o mnoho lépe než ve dne.“
„Zdá se, že přicházíte zřídka do města, jste zde téměř cizinkou,“ podotknul mladý muž.
„Teď zřídka,“ řekla krátce.
„A nestýská se vám v té odloučenosti, v které, jak se mi zdá, stále žijete? Odpusťte, tážu se příliš mnoho.“
„Nestýská,“ řekla prostě. „Miluji velice klid, jsem na něj zvyklá. Žila jsem, co jsem na světě, vždy v domě otcovském, v tom milém našem casale v San Cataldo, nebo co školačka v klášteře Trinità de’ Monti.“
Pozvedla oči. Byli právě na Španělské náměstí vyšli a vysoko před nimi budoval se kostel a klášter Trinità de’ Monti do jasného nebe; trůnil majestátně na výši, ku které Španělské schody, malebná ta směs širokých kamenných stupňů a teras, vzhůru vedou. U jejich paty třpytila se voda v bizarním, lodi podobném fontánu. Nebylo už člověka vidět, bylo zde ticho, jen z Korza se rozléhal občas hluchý, tlumený rachot nějakého povozu. Voda šplounala sladce jako dětský smích ve fontánu.
Bylo tak přirozené, že mlčeli v tom dřímavém tichu. Trochu hrubý hlas Suntarellin je vyrušil.
„Teď,“ vzdychla si, „teď se o to jedná, všechny síly sebrat a stoupat, stoupat, co dechu bude! Ó nešťastné ty schody!“
„Obejdem je uličkou,“ navrhovala Caterina.
„Uf, jaká by to byla zacházka! Už bych raděj doma byla, coraggio!“ zvolala stařena a začala stoupat.
„Coraggio!“ domlouvali jí mladí lidé, a všickni tři spěchali, jako by je někdo poháněl. Nahoře, místo aby přímo šli do ulice Sistiny, udělali bezděčně několik kroků nalevo a zastavili se před obeliskem stojícím v čele kostela Trinità, opřeli se o balustrádu na terase a hleděli odpočívajíce dolů na Řím, dřímající před jejich zraky.
Divadlo to bylo tak překvapující, že je uchvátilo naprosto a do nového uvrhlo mlčení.
Věčné Město zdálo se v tom okamžiku spíše vidinou než skutečností.
Pod temnomodrým nebem, po kterém se Mléčná dráha rozlévala jako řeka démantů, jež své břehy byla potrhala, čněl Řím, obrovsky, neurčitě, mátožně, moře budov, které v přísvitu pravděnepodobné vzezření a dobrodružné rozměry na sebe braly, bylo to rozvlnění bání, trčení mohutných obrysů ve stříbrný soumrak, padající z nebe, z kterého měsíc právě mizel, vrhaje svůj bílý čar zkamenělým těm análům světa na Tiberu na rozloučenou v tvář. Řím zdál se celý z mramoru. Hlavu nořil v jas, ale ze země rostly stíny a ploužily se mu u nohou. Poměrnou jejich temností šlehaly v dlouhých řadách plameny plynových svítilen jako řetězy hvězd. Rozbíhaly se celým prostorem a obzvláště jedna zdála se bez konce a vedla zraky, ji mimoděk sledující, až v perleťovou mhu, z které se v dáli ohromná kupole Sv. Petra vynořovala a v hasnoucí lunné glórii určitě se svou velebnou a ideální vzdušností zjevovala. Prostá, nevýslovně souladná, v sebe cele uzavřená linie toho obrysu měla cosi velkolepému, jedinému akordu příbuzného, který jako ona ze sebe roste, v sebe se uzavírá, celý svět krásy v sobě tají a duši za sebou unáší, naplňuje ji mystériem a sladkostí.
Dívali se na ten věčný, kouzelný Řím, který každého, kdo jej spatřil, věčnou naplňuje touhou, aby jej opět spatřiti mohl.
Stejné neurčité, nevyslovitelné city snivého jakéhosi povznesení naplňovaly hruď obou mladých lidí. Nevědomky sblížili se těsněji k sobě a každý z nich dal se mlčky unášeti svými myšlenkami. Ale brzy vybraly se tyto myšlenky z mlhavosti a rozběhly se různými směry, neboť v sladkost němého rozjímání mísily se brzy upomínky. Jeho byly trpké a bolestné. Na tom stříbrném obzoru vystupovala vidina druhého města, vybízejícího k porovnání. Praha zjevila se mu jako přízrak, smutná, ponížená, krásná ve svém žalu krásou tragickou. Jako Banquo zjevila se při hodech, které nadšení jeho slavilo, a potřásala svou krvavou kšticí a ukazovala na svůj blátem potřísněný, roztrhaný královský plášť. Koruna byla jí s hlavy spadla a Roma, vznášející se vždy jako fénix z plamenů svého utrpení, hle, krášlila si nesmrtelné čelo opět novým věncem. Štěstí a naděje kráčely posud světem, na všechny klepaly dvéře, jen tam ne, v té zemi slz a ponížení, kde on se byl zrodil … Praha … Čechy … Palčivá bolest mu svírala prsa. Neviděl už Řím, viděl jen to nebe, tvrdé, třpytné, s nelítostným úsměvem zlatých hvězd, tak dalekých, že žádný výkřik zoufalosti až k nim doletěti nemůže… A mezitím myslila ona, ta krásná dívka vedle něho, tichá a skromná, na léta, která byla v klášteře Trinità trávila, v tom samém klášteře, který teď za ní mlčenlivě k nebi čněl, v tom klášteře, z jehož oken byla tak často téhož pohledu až dosyta požívala, který se nyní před ní rozprostíral. A pak vzpomněla na svou matku, na den, kdy pro ni byla přijela, aby si ji domů odvezla po skončených letech školského vychování, na den, když s ní byla s těch několika schodů sestupovala, které od dveří kostela sem na tu terasu vedou, s těch schodů, na které byla s úsměvem dívce ukázala, pravíc: „Hleď, dítě, vedou tě ze sna do života…,“ a byla ji políbila a křížem na čele znamenala. Dívce začaly slzy do očí vstupovati. Chtěla to pohnutí ze sebe střásti, chtěla cokoli promluviti – vtom zdálo se jí, že nocí zaslechla tichý, sladký jakýs pláč, a zatřásla se, ale hned byla zase klidná poznavši svůj omyl. Byl to fontán pod věčně zelenými, věkovitými stromy avenue vedoucí kolem kláštera do veřejných zahrad na Pinciu. Nebo to snad byl fontán dole na piazza di Spagna. Nebylo zřejmé, odkud vítr ozvěnu toho šplounání nesl. Celý Řím je pln zvuků a šumu stříbrných vod, běžících pustou Campagní drobícími se antickými vodovody z Albánských a Sabínských hor.
Pláč toho fontánu nezasmušoval ji, byla to harmonie, a ta konejší. Obrátila se k mladému muži, pohlédla na něho vláhou svých potlačených slz a podivila se, vidouc, že i jeho zraky nebyly suché. Zdály se jí neskonale smutné.
„Jste dojat,“ pravila poněkud nejistým hlasem, o tón hlubším než obyčejně. „A není divu. Pohled ten musí každým zachvěti. Kolikráte viděla jsem jej z oken zde toho kláštera, a přece mě vždy zas uchvacuje. A slyšte ten pláč skrytých vod! Výstřední jedna přítelkyně v klášteře mi jednou svěřila, že to pláč starých bohů. Za lunné noci chodí prý posud Římem řetězy svázaní – a pláčou.“
Mladý muž mlčel, bojoval posud se svými city, se svým bolem.
Byla překvapena, zamlčela se, a vzpomínajíc opět na svou matku, řekla za malou chvilku: „Jest Praha také tak krásná?“
„Snad,“ odvětil s povzdechem, „aspoň svým způsobem.“
„Ale bozi svázaní nechodí tam s pláčem?“ řekla žertovně, naslouchajíc šplounání vod.
„Bozi jsou tam povrženi v bláto,“ řekl zasmušile, „a ti, kteří je svrhli a zašlapali, sedí na jejich místech a smějí se.“
Dívka se zasmušila jeho pochmurností, slovům jeho nerozuměla určitě.
„To zní k smrti smutně,“ řekla za chvilku. „Ale nad těmi, co svrhli bohy, nad těmi, kteří se smějí, – stojí Bůh a jeho spravedlnost a jeho pomsta.“
Zasmál se tiše, ale trpce a zvuk toho smíchu vmísil se podivně v sladký pláč vodotrysku.
„Víra v spravedlnost je útěchou, když ale ta boží pomsta nepřichází, – přestáváme v ni doufat,“ řekl tichým a tvrdým hlasem. „Pokolení přichází za pokolením, hanba a pouta se dědí mezi otroky, ale spása nepřichází… A děti povražděných, pokořených, vidouce, že marně čekají, přidávají se pomalu k dětem vrahů a smějí se též – a to je dno pekel, zoufalost a smrt pro ty, kteří se nikdy podle podrobiti nemohou!“
„Ach,“ řekla a oči její obracely se k hvězdám. „Slova vaše chápu jen napolo – ale zcela vaši bolest!“
„Odpusťte, co to s vámi mluvím!“ vzpamatoval se.
A divil se, proč a jak se to stalo, že s tou cizí mladou, krásnou dívkou zde, v té tiché, slavné noci takové vedl řeči. Styděl se téměř. Ale proč byly zraky její tak hluboké a vážné? Proč byla noc tak slavná, Řím tak pln velikosti a vidina Prahy tak smutná a tragická?
Suntarella změnila náhle situaci a naladění.
„Což, máme dnes zde na scalone snad nocovat?“ ptala se.
Oba mladí lidé se usmáli a probudili se jako ze sna. „Pravda,“ řekla Caterina, „ubohá Suntarello, jsi unavena!“
„A jaksepatří ještě k tomu,“ řekla stařena, „a mám docela znova hlad. Jen jestli u signory Galli nám něco k snědku nechali!“
„Neboj se,“ chlácholila ji dívka a obrátila se k odchodu. Dům, kde zůstávala matka Giggiho, byl hned na začátku ulice, dosáhli ho za několik minut.
Dívka děkovala, mezitímco Suntarella ohromným zrezavělým klíčem dveře domu otvírala.
Jan Maria Plojhar spěchal, když byly zmizely, zpět, aby se dostal na Španělské náměstí. Doufal pevně, že tam najde kočár. Cítil se velmi unaveným. Teprve teď, když byl sám, začal to pozorovat.
Když přišel zpět ku kostelu Trinità, začal se pojednou celý Řím s ním točit, všechny předměty braly na se tak cizí vzezření, hvězdy skákaly po nebi, země se houpala, nevýslovná úzkost se ho zmocnila, studený pot lil se mu s čela a v uších hřměly mu vodopády. Bled jako zmírající padl na ty schody vedoucí ode dveří kláštera a kostela, na tytéž schody, po kterých byla tenkráte Caterina kráčela, když jí matka její byla řekla: „Hleď, dítě, vedou tě ze sna do života.“
Zdálo se mu, že se mu srdce zastavuje, pak že mu chce rozpoltiti prsa. Zavřel oči, které kryla beztoho hustá tma.
„Umírám?“ tázal se spíše myšlenkou než slovy a šla na něj jakási dřímota. V ústech cítil podivnou sladkost, nepříjemnou, odpornou. Utíral si rty šátkem. Pak zdálo se mu, jako by se topil, a ztratil vědomí.
Za dlouhou chvilku se probudil. Neupamatoval se hned na to, kde byl a co se s ním bylo událo. Pomalu však vracelo se mu všechno v paměť. Bylo mu zase dosti volno. Divil se jen, co se to s ním děje. Viděl, že klobouk jeho leží o několik kroků dále. Chtěl vstát, avšak nohy se mu příliš třásly. Viděl svůj šátek na klíně – byl krvavý. „Co to?“ řekl si tupě.
Vtom ozvalo se hvízdání, kroky. Dělník jakýs vracel se vesele ze společnosti svých soudruhů nejspíše z nějaké vinárny.
„Oho, pane,“ řekl dobrosrdečně, zdvihaje klobouk a podávaje jej majetníkovi, „víno, zdá se, stouplo vám poněkud do hlavy.“
„Poněkud,“ řekl Jan Maria a vzal klobouk „Děkuji.“
„Prosím, rádo se stalo,“ řekl dělník a pomáhal mu vstávat.
„Povedu vás,“ řekl.
„Děkuji, jen k balustrádě,“ prosil Jan Maria, „nejsem opilý.“ A polohlasitě zvolal „Můj ty bože!“ česky mimoděk.
„Věřím,“ řekl dělník zdvořile, a zaslechnuv ten vzdech v cizím jazyku, dodal: „Zdáte se býti cizincem. Je to pouhá nezvyklost našeho vína.“
„Ano. Děkuji. Jste velmi laskav…,“ a šel vrávoraje několik kroků sám a opřel se o tu samou balustrádu, za kterou byl před chvílí s Caterinou stál.
„Bože,“ šeptal si, „jak bych ji byl polekal, kdyby to byla viděla!“
„Dobrou noc, pane!“ pozdravil dělník odcházeje.
„Dobrou noc a díky!“ odpověděl Jan Maria a naslouchal krokům na schodech a hvízdání árie z Rigoletta, kterou si dělník cestu krátil.
„Půjdu domů,“ myslil si, ale nehnul sebou. Bylo mu nějak úzko, zdálo se mu, jako by ty schody vedly do propasti.
„Můj ty bože,“ zašeptal opět a zraky jeho hledaly po obzoru linii kupole Sv. Petra, cudnou jako obrys květiny, lahodnou jako hudba. Zdála se mu jako modlitba. Ztrácela se nyní v hustnoucí perleťové mlze.
Vtom letěl někdo Španělskými schody vzhůru a zastavil se udýchaně tři kroky od něho.
„Sangue della Madonnina!“ vzkřikl Giggi překvapen, neb byl to on, „pane Jamaria, to jste vy!“
„Tělem a duší,“ odvětil se slabým úsměvem mladík a myslil přitom: „Málem, a byl bych tu už pouze tělem.“
„Co jsem se vás nahledal!“ zvolal Luigi Galli, „ale teď je vše v pořádku. Vy dovedl jste laskavě sestřenici domů, že?“
„Zajisté –“
„Per Cristo!“ zvolal Giggi, „vy jste ale bledý jako umrlec! Co je vám?“
„Nic,“ zapíral Jan Maria. Nevěděl proč, ale nechtěl, aby Caterina se dověděla, že byl churavým.
„Cizinci musí zvykat na římské klima,“ řekl Luigi. „Skoro každý to tak trochu odstonává.“
„Tak jest,“ řekl pan Plojhar, „a já to už odstonal. Bylo mi už po několik dní nevolno.“
