скачать книгу бесплатно
Tvrdohlavá žena
Tyl Kajetán Josef
Josef Kajetán Tyl
Tvrdohlavá žena
OSOBY
ZLATOHLAV, leckdy nazván Rybrcoul, kníže duchů krkonošských
ČERNOBEJL skalní duchové
POLEDNÍK skalní duchové
MATINOHA skalní duchové
JOHANES PĚNKAVA, školní pomocník
JAHELKOVÁ, pachtýřka na panském mlejně
TEREZKA, její dcera
MADLENKA, děvečka
ANIČKA, děvečka
KUBA, pacholek
HRDOPYŠKA, majitel panství pod horami krkonošskými
VYDŘIDUŠKA, jeho správec
KOHOUTEK, konšel
LOUKOTA, rychtář
EZECHIEL, chudý žid
NOZEJČEK, toulavý šlejfíř
VAŠEK, vesnický pacholík
STÁREK MLÁDEK VÁRA, nádeník
NOŽIČKA, podruh
LID
JEDNÁNÍ PRVNÍ
Romantické, skalnaté údolí v Krkonoších, tak řečena Zlatohlavová zahrada. Nazad vrchol Sněhovky, lesknoucí se v ranních červánkách. Po skaliskách (růžové) keře rozmanitých květin. – Jitro; pomalu se rozednívá.
Výstup první
ZLATOHLAV, mladická postava rusých vlasů, v bílém rouchu, zeleném pasu, sedí vpředu pod kvetoucím keřem. MATINOHA, ČERNOBEJL, POLEDNÍK a několik jiných duchů po skalinách u keřů.
ZLATOHLAV (vzchopí se). Vzhůru, hoši! Dost toho dřímání! Slyšte hlasu pána svého!
DUCHOVÉ (vyskočí a spěchají dolů). Co velí pán? Co káže mocný Zlatohlav?
ZLATOHLAV. Napadlo mi, abych zase jednou hory opustil a do nízkého údolí se podíval. Chystejte se býti mi po ruce, kdyby bylo potřeba.
MATINOHA. O to neměj starosti! Spískej si jenom něco veselého, aby přišlo tvoje jméno zase ku slávě.
ZLATOHLAV. Však oni lidé na ně ještě nezapomněli, třeba mě světské mudrctví z paměti jejich tlačilo. Ale co se týká veselosti, to vám nemohu nic přislíbit. Onoť je arci tuto chvíli velikého kvasu na zemi, že by mohla z něho veselost vyběhnout, kdyby se našly ruce, kteréž by uměly kvasem šťastně zamíchat; ale takové ruce nerodí se každé století.
MATINOHA. Aj, toť by bylo tedy dobře, kdybys ty, pane, do toho někde šťouchnul, aby se to hnulo kupředu.
ZLATOHLAV. Co ti, cvrčku, napadá? Svět se hýbe a běží dechem Pána od věčnosti; my červíkové nemůžeme dělat nic jiného, leda okolo díla obcházet a písek s cesty zamítat. Ale co mohu, to učiním. Já miloval odjakživa lidské plemeno; ono je símě ducha věčného, a kdyby si vespolek rozumělo, mělo by také říši jeho na zemi. Podívám se tedy zase mezi ně, a bude-li se někde hodný chlapík honit za štěstím, pomohu mu je polapit.
MATINOHA. Ale šelmovi musíš vytřepat; sice přijdeš o pověst.
ZLATOHLAV. Aj, v tobě sedí pokušitel zašitý! Ale aby tě nadarmo nelechtal, učiním ti po vůli!
DUCHOVÉ. Hahaha! Sláva knížeti krkonošskému!
ZLATOHLAV. Nežli se ale vypravíme na cestu, zastřete mou zahradu hustou mlhou, aby do ní lidská noha nepáchla. Zrakům této země musí být mezník postaven – aby něco nespatřily z čeho by osleply. (Zmizí mezi skalami, ostatní duchové za ním)
(Hudba – Silná mlha naplní údolí)
Výstup druhý
PĚNKAVA, VAŠEK, vesnický pacholík, za ním, nesa ranec.
PĚNKAVA (v myšlénkách). Mám nebo nemám? – Srdce je tady ukováno růžovým řetězem – to jest: tak dalece růžovým, že je plný bodlavého trní; ale rozum bere do ruky karabáč a volá: „Hejdy odtud, pane Johanes!“ – Mám nebo nemám? – Počkej, zeptám se jistého orakulum. (Počítá na knoflíkách u kabátu) Mám, nemám, mám, nemám – mám! Sbohem tedy, sladká Terezo!
VAŠEK. Jakpak? nepůjdeme dál? Já bych rád zas brzo domů, abych nezmeškal poledne. Dnes vaří máma škubánky s prachandou.
PĚNKAVA. Škubánky? O to blahoslavenství! Já vařím také něco podobného – ale ve všech žílách. Hoď tedy ranec na zem – tady mě už nikdo neuvidí, že se stěhuju – a tu máš děravý dvougrošák od cesty; dej si ho na pentličku a nos na památku nešťastného člověka.
VAŠEK. Naděl Pán Bůh! Já si koupím raději perníku, až bude pouť! (Odběhne)
(Mlha se zatím zase zvedla; krajina je změněna; hory viděti opodál)
PĚNKAVA. Kam teď?! – Nebylo by lépe, abych stál tamhle na vrcholi, kde káně tancujou – a po hlavě se pustil dolů po skalách? Tak by bylo po všem! – Že pak jsem musel právě tebe na mé tiché pouti života potkat! Dost daleko zalezl jsem z hlučného světa – a padl jsem do pasti! I toť bych tedy klel – až by se nebožtík Librcoun probudil!
Výstup třetí
ZLATOHLAV jako mlynářský chasník. Předešlý
ZLATOHLAV. Nesmějte se Zlatohlavu, krajane, aby vám nevyvedl kousek, že by vám smání v hrdle zmrzlo.
PĚNKAVA. Přisámbůh, já bych si přál, aby se vrátily časy, kde kníže Krkonošů ještě Zlatohlavem sloul a ze své zahrady mezi smrtelníky přicházel. Zanesl bych k němu velikou supliku.
ZLATOHLAV. To záleží jenom na vás, paňátko! Kdo věří, tomu bývá spomožíno.
PĚNKAVA. A třeba se měla kopa divů narodit – není-li pravda?
ZLATOHLAV. Myslíte, že už divy zahynuly?
PĚNKAVA. Aj, kdožpak by to myslil – zvláště u nás. V Čechách se staly nedávno ty nejdivnější divy. Povstalo světlo a praskly dvěstěleté okovy! – Ano, dějou se divy napořád; neboť jsou lidé, že si oči zandávají, aby jim do nich světlo nepřišlo; jsou lidé, že by ruku olízali, která je bičuje. To jsou divy devatenáctého století!
ZLATOHLAV. Ale nepřirozené! Proč by se nemohl dít mnohem přirozenější, aby vám duch pomoc poskytnul? A kdož ví, co by se stalo, kdybyste si Zlatohlavu o své nešťastné lásce postesknul.
PĚNKAVA. Cože povídáte, krajane? Kdo vám vyžvatlal –?
ZLATOHLAV. Já vystrčím jen malík do povětří, a vím už, co se děje na straně, odkud vítr fouká. Ostatně nemůže mlynářka vědět, že máte holku rád, když hubou neklapnete.
PĚNKAVA. Člověče, kdo jste? Kdybych se nebál, že mi dáte pohlavek, řekl bych, že jste slavné paměti Sedlnický v mlynářské kazajce – nebo ňáký špicl facírem.
ZLATOHLAV. Nechte mrtvé spát, ať se neprobudějí. Já nechť jsem kdo jsem – s vámi to dobře myslím; a protož hejdy nazpátek! Zapněte kabát, otevřte usta a promluvte s mlynářkou; bude-li mít v kotrbě otruby – našinec je vymete!
PĚNKAVA. Můj havrane na poušti – vy byste chtěl a mohl? Kdo jste? Já dostávám strachy.
ZLATOHLAV. Ty máte už dávno, panáčku, sice byste nebyl na outěku.
PĚNKAVA. Ale prosím vás, holubice s bílou ratolestí, – já ubohý školní pomocník –
ZLATOHLAV. Dost hanba, že si neumíte pomoct. Ranec na záda a zpátky do vsi! Já počkám v hospodě a vy poplavete do mlejna.
PĚNKAVA. Kdo ví, jestli se dostanu do mlejnice –
ZLATOHLAV. To byste byl čistý milovník! Nepůjde-li to dveřmi, musí to jít oknem nebo vikýřem; a když to nepůjde po nohách ani po rukách, tedy vás tam donesu v násypce. (Odejde s ním)
PROMĚNA
Sednice ve mlejně
Výstup čtvrtý
MADLENKA, hned nato TEREZKA
MEDLENKA (prostředními dveřmi). Panno Terezko! Kdepak je ta křepelka? (K pobočním dveřím) Panno Terezko, honem z klece ven!
TEREZKA (vyjde). Copak chceš? Já musím došít košili.
MEDLENKA (zpívajíc). Košiličku, košili, abychme ji propili – Nechte košile! Nežli budete mít po třetí ohlášce, ušijete si ještě půl mandele košil – třeba si prsty rozpíchala. Ted je tady jiná košile! Venku stojí pan Johanes!
TEREZKA. Panebože!
MEDLENKA. I nelekejte se! Kočka není doma, myši mají posvícení. Panímáma šla k jeteli. Já se vadím právě s naším roztomilým práškem – tu jde pan Johanes okolo mlejnice, pozdravuje mě, já děkuju; za chvíli jde zas nazpátek a kouká po oknách jako kuna po holubníku. Já věděla hned, jakou holubičku hledá, a srdce mi pukalo lítostí. – „Copak byste rád, pane Johanes?“ – „Nemohl bych mluvit s pannou Terezkou?“ – „I pročpak ne; člověk má kus křesťanské outrpnosti, i když mi dáte dobré slovo –“ „I třeba deset!“ – a tu chvíli byl za mnou na schodech.
TEREZKA. Copak chce?
MEDLENKA. Co chce! Sníst vás nechce, ani kousnout. Co chtívá hoch u hezkého děvčete!
TEREZKA. Ale ty nepozorná! Jestli se to doví panímáma!
MEDLENKA. Nebude tak veliké neštěstí, třeba trochu hučela. A vždyť je to věc proti božímu přikázání, co se u nás děje! Mužský nesmí o mlejn ani zavadit, a kdyby stará mohla, dala by okolo nás dělat mříž tak vysokou, aby k nám ani pták nedolít – když je sameček. Ale co to žvatlám – a žebráček stojí s mošnou za dveřmi. (Otvírá) Pojďte, pane Johanes, ale dejte pozor, abyste nebrknul; on tam sedá kocour. (Pustí Pěnkavu, pak odejde)
Výstup pátý
PĚNKAVA. Předešlá
PĚNKAVA. Nehněvejte se, panno Terezko – že jsem se opovážil; ale srdce – to bezbožné, odbojné, buřické srdce mi nedá už pokoje. Ach, Terezko! Já bych ukryl svou bolest rád do maškary žertu, ale ono pod ní krvácí a žene mě k vám pro hojící balšám.
TEREZKA. Milý Jene, já se vás tak lekla –
PĚNKAVA. Ach to je špatné znamení pro pacienta, když se doktor lekne! (Vezme ji za ruku) Terezko, já bych se nebyl osmělil až sem za vámi – vždyť víte, že jsem tady ještě nebyl –
Výstup šestý
JAHELKOVÁ Předešlí
JAHELKOVÁ (mezi dveřmi). I ty bídný větrníku! Jaké je to hospodářství! Proto mě svrbělo pravé oko, když jsem vycházela z domu! Co tu, člověče, děláte?
PĚNKAVA. Vinšuju šťastné poledne, vzácná paní mlynářko!
JAHELKOVÁ. Jak sem, člověče, přicházíte? (Běží ke dveřím) He! Madlo! Anče! Stárku, mládku!
TEREZKA. Panímámo, co děláte?
JAHELKOVÁ. Budeš držet hubu?
Výstup sedmý
MADLENKA, za ní ANIČKA, pak STÁREK, posléz MLÁDEK. Předešlí
MEDLENKA. Copak se tu mele? (Zhlídne mlynářku) Ah, to je pěkná koleda! Stará kvočna je doma. To musela zrovna komínem přiletět.
JAHELKOVÁ. Kdo sem pustil toho mladého člověka?
ANIČKA. Já ne!
STÁREK. Já ho ani neviděl.
MLÁDEK. Já jak by smet.
JAHELKOVÁ (rozjede se na Madlenku). Tedys to byla –
