Tvrdohlav? ?ena

скачать книгу бесплатно


MEDLENKA. Ano – já.

JAHELKOVÁ. I ty bídný větrníku! (K ostatním) Jděte po své práci – aby do vás!

(Chasa odejde)

PĚNKAVA. Nehněvejte se, vzácná paní mlynářko, – a nechte si jako moudrá žena povědít –

JAHELKOVÁ.. Kdo vám řekl, že jsem moudrá?

MEDLENKA. Takovou lež bych netrpěla.

JAHELKOVÁ.. Chceš, abych ti ji přejela? – Proč jsi toho člověka sem pouštěla? Nevíš, co je moje poručení?

MEDLENKA. Jakého člověka? To je pan Johanes ze školy.

JAHELKOVÁ.. A co z toho?

MEDLENKA. Já myslila, že si jde pro sobotáles.

JAHELKOVÁ.. A k tomu jsi musila vyčíhat chvíli, sotva jsem paty z domu vytáhla? Já ti dám sobotáles! Štěstí, že jsem něco zapomněla a zahradou se vrátila – teď vím, na koho se můžu spolehnout. Všechny vás vyženu.

MEDLENKA. Mne taky?

JAHELKOVÁ.. Ty abysi už byla za mezí!

MEDLENKA. Tak? To mám tedy za mou upřímnost? O, jen vyhánějte! Řádná holka tady beztoho nevydrží. Aby tu člověk byl jako na zakleném zámku! I to by se mi chtělo. Mužská tvář, aby byla na obstání, nesmí se tu ani okázat. Stárek je hrbatý,

MLÁDEK pajdavý; chasník musí mít nejmíň pět křížků na zádech, má-li tady kousek chleba dostat.

JAHELKOVÁ.. I ty bídný –

MEDLENKA. – větrníku! To už známe! Ale když mám táhnout, tedy si musím odlehčit, abych toho tolik neodnášela. Vy myslíte, že se nechá děvče zavřít jako dvacetník, až zarezovatí? To si naberete! Co má být, to má být a všecko na světě chce ke svému. Vy jste pannu Terezku dost pilně hlídala – ale ona našla přece, co potřebovala. (Okáže na Pěnkavu)

JAHELKOVÁ.. Jaké jsou to řeči?

PĚNKAVA. Dovolte, vzácná paní mlynářko, abych vám na ně krátce posvítil. Vy máte spanilou dcerušku – a já ji miluju.

JAHELKOVÁ.. I ty bídný větrníku! Co to slyším?

MEDLENKA. (mne si ruce) Jen dále do té noty!

PĚNKAVA. A jestli mě blahé zdání neklame – tedy mě vaše spanilá dceruška také miluje.

JAHELKOVÁ.. Člověče! Já vás – já vás uškrtím! Holka – nešťastné dítě? Co to ten člověk klábosí? Miluješ ho? Je to pravda?

TEREZKA. Ach, nehněvejte se, panímámo, – já za to nemůžu.

MEDLENKA. To přichází samo sebou – jako neštovice.

JAHELKOVÁ.. Ale světice boží! – (mezi hněvem a směšnou rozpačitostí) mám-li pak hlavu nebo nemám? Jakpak by to bylo možná? Holka – Člověče, jak jste se mohl opovážit?

PĚNKAVA. Láska se neptá, smí-li nebo ne; ta přiletí jako vítr, člověk neví odkud. Já se jí dost bránil; ale s pannou Terezkou stáli tuze silní bojovníci – celé pluky milostnosti – i byl jsem poražen. Chtěl jsem prchnout –

TEREZKA. Prchnout?

MEDLENKA. Nebojte se; on nehne ani kramflekem.

PĚNKAVA. Ale nemohl jsem z místa. I dodal jsem si tedy smělosti, a chci vědět, co mám alespoň pro budoucnost očekávat – kdyby se v přítomnosti naděje mé nevyplnily.

JAHELKOVÁ.. Člověče, jste opilý – nebo mě máte za blázna?

PĚNKAVA. Terezko, drahá dívko, – je-li jen desátý díl toho pravda, co jsem kdy ve tvých sladkých slibech nalezl: přilož prosby svoje k mým, abych věděl, můžu-li za cíl svého snažení tvou ruku očekávati.

JAHELKOVÁ.. A ty stojíš – a neříkáš, že je ten člověk na rozumu postřelen?

TEREZKA. Já to nepozoruju. Mně se zdá, že mluví tuze rozumně.

MEDLENKA. Oh – a z fundamentu! Člověk ho poslouchá jako svatou písničku.

JAHELKOVÁ. Ty se tedy k jeho moudrosti přiznáváš? Jakpak jsi ji poznala – smí-li matka vědět?

TEREZKA. Nejdřív jsme se viděli v kostele.

JAHELKOVÁ. Já nešťastná matka! To je dcera bohabojné ženy!

MEDLENKA. Kuřata se dařej po kvočně.

JAHELKOVÁ. Co ty máš zde ještě kdákat? Nevíš, co jsem ti poroučela? Abysi šla – abysi táhla!

MEDLENKA. Jen co pan Johanes svou historii dodělá!

JAHELKOVÁ. Bezpochyby jsi se do ní také míchala?

MEDLENKA. No – a jak!

PĚNKAVA. Ano, vzácná paní mlynářko, – když se Madlenka sama neostýchá – tedy musím její křesťanské srdce pochválit; ona mi dávala příležitost, že jsem mohl s Terezkou často na zahradě rozprávět.

MEDLENKA. Někdy to šlo přes plot – někdy jsem jim pomohla do letní besídky.

JAHELKOVÁ (spráskne ruce). O já ošizená, podvedená osoba! Pryč – pryč mi z domu, jedovatý štíre, kterého jsem krmila a hříla jako bídné nedochůdče – pryč!

MEDLENKA. No, no – jen se tak nenadýmejte! Za jedno vám to ani nesluší – a potom, copak nevíte (opře si boky), že máme konstituci? He? Paní jako děvečka, všecko podle stejných palagrafů.

JAHELKOVÁ. I ty nestydatá!

MEDLENKA. Nic nestydatá – jen holá pravda, ale ta pánům arci nevoní. A co se toho štíra týče – o, má zlatá panímámo, ten štír byl by se už dávno odplazil, kdyby neměl outrpnost s pannou Terezkou. Teď ale víte, co jsme tajně upředli – teď půjdu, a kdybyste mě párem koní držela; však uvidíme, jestli dostanete něco lepšího. Holka jako já se neztratí, oh, to nemám starosti. Moudrá hospodyně chmátne po ní všemi desíti. (Odejde)

JAHELKOVÁ. I ty jedovatá – mne popadnou křeče!

PĚNKAVA. Pustťe to mimo sebe, vzácná paní mlynářko, a pomyslete, že pravá moudrost –

JAHELKOVÁ. Vy držte hubu – i se svou moudrostí! A zkrátka, pane školní pomocníku, s jakým rozumem mohl jste si na mou dceru myslit?

PĚNKAVA. Když člověk miluje, tu vede jen srdce komando, a rozum větším dílem mlčí. Ostatně cítím v sobě tolik síly, že si chci vaši dceru zasloužit. Láska mi pomůže.

JAHELKOVÁ. Láska! Hahaha! Mně se dělají mžitky, když to slovo slyším! A kdybych i byla takový blázen, že bych své dítě školnímu pomocníkovi na krk hodila – jakpak mi tu svou lásku dokážete – co?

PĚNKAVA. Vám? To bych snad musel panně Terezce udělat?

TEREZKA. I – já nepotřebuju žádných důkazů; já to věřím.

JAHELKOVÁ. Mlč, ty nerozumné house, – a děkuj Pánu Bohu, že máš matku, která o tebe pečuje. Nepotřebuješ důkazů! A víš, jaké bys měla živobytí, kdybysi mužskému věřila? Čtrnáct dní by tě nosil na rukou, to bysi byla jeho cukroušek – potom by tě začal hrýzt, hleděl by si kamarádíčků, skleničky a kartiček, a kdyby sis chtěla postěžovat, zamračil by se, jako by chtěl vypálit, a konečně by ti snad utekl do světa.

PĚNKAVA. Vzácná paní mlynářko, proti tomu musím ve jménu celého mužského pokolení slavně protestýrovat! O ženské lásce daly by se také divné kroniky vypravovat – ale proto bych byl přece blázen, kdybych Terezce nevěřil. A ostatně – jaké chcete důkazy?

JAHELKOVÁ. Jaké! Co je mně do toho? Vyhledejte nějaké. Vždyť prej jste tak vtipná hlavička – jak mi onehdy pan správec povídal.

PĚNKAVA. Pan správec mě chválil? To bude dělat brzo kšaft.

JAHELKOVÁ. Tuze veliká chvála to nebyla a rozumná matka si to musí dobře rozložit.

PĚNKAVA. Ah!

JAHELKOVÁ. Že prej strkáte mezi lid nebezpečné čtení – noviny a plátky.

PĚNKAVA. Oh!

JAHELKOVÁ. Že prej se hryžete s naším starým farářem; dětem prej cpete zbytečné věci do hlavy – hrajete s nimi na vojáky – a chcete prej z nich malou Svornost udělat.

PĚNKAVA. To patřím arci na Špilberk! Svornost, to je jádro rebelantství, a kde panuje svornost v národu, tam se třesou nespravedlivé koruny. Ale nebojte se mě tuze, vzácná paní mlynářko, já budu tím nejmírnějším občanem a budu v bázni boží loupat brambory. Terezka se mě dozajista nebojí.

TEREZKA. Ani dost málo, panímámo, to mi věřte – a až pana Pěnkavu poznáte, tedy –

JAHELKOVÁ. – mu řeknu, aby šel svou písničku jinam zpívat. Naposledy a dost! Jděte svou cestou: holku nedostanete.

PĚNKAVA. Paní mlynářko, já umím také vážné tváře dělat a mužné slovo mluvit. Nečiňte mě nešťastným.

TEREZKA. Panímámo!

JAHELKOVÁ. Mlč! Žádnému tě nedám, kdo mě nepřesvědčí, že tě miluje.

PĚNKAVA. A když vás přesvědčím?

JAHELKOVÁ. To nedovedete.

PĚNKAVA. Dovedu, a kdybych měl strážního ducha našich Krkonošů na pomoc zavolat.

JAHELKOVÁ (s ousměchem). To vám dovolím!

ZLATOHLAVŮV HLAS (venku). Slovo platí! VŠICKNI. Co to?

JAHELKOVÁ. Kdo si to dělá ze mne blázna?

TEREZKA. Já se celá třesu!

PĚNKAVA. Nebojte se, drahá Terezko! Srdce mé je plno vysoké víry, že mi nějaký dobrý duch cestu do vašeho náručí proklestí. Já vás miluju a budu milovat, dokud mě nevynesou na pole, kde láska věnce na pahorky klade, pod nimiž její nejdražší památka práchniví. Mějte se dobře, denice mého doufání, a sviťte mi na všech cestách mého života. (Odejde)

TEREZKA. Ach, počkejte! Kvůli mně nemusíte na cesty –

JAHELKOVÁ. Budeš-li pak mlčet?

TEREZKA. Ach, panímámo! On se třeba usouží – a já –

JAHELKOVÁ. Co ty? Dáš mi hlavu vzhůru! Tohle by mi scházelo, abych tě byla tolik let před neštěstím zachránila – a teď abysi mu měla do pazourů vběhnout.

TEREZKA. I nebojte se o mne! Ono se mi nic nestane.

JAHELKOVÁ. Nynčko máš čas, abysi táhla a vzala jehlu do ruky. Mysli na práci a ne na daremné hračky.

TEREZKA. Nu – když poroučíte, já se přičiním; ale nevím – jestli to půjde. (Odejde po straně)

JAHELKOVÁ. Tohle jsou mateřské radosti! Když přijde takové house na svět, myslí člověk: Teď mám terno! Ale jen počkej! Sotva dostane house peří, už je po ternu. To aby ho zavíral a s očí nepouštěl – jen aby ho luňák neodnes. Arci – kdyby bylo mužským co věřit, bylo by to něco jiného; ale kdo to pokolení zná – jako já, ten si dá srdce na zámek, a kdyby mu mělo scvrknout jako zimovaný šípek. (Odejde)

PROMĚNA

Před mlýnem. U dveří lávka; vedle hospodářské stavení, zahrady. Vše musí vypadat po venkovsku. – V pozadí hory.

Výstup osmý

KUBA přichází ze stájí a protahuje se.

KUBA. To pacholčení je přeci jenom sekatura – zvláště pro člověka jako já, co má ňákou politiku. (Vyndává dýmku a křesání) Z roboty do roboty! – a potom chtějí mluvit o zrušení poddanství. Sotva nakrmím – abych zas čuměl tuhle u dveří a dával pozor, aby sem žádný mladý chasník nevlezl. Divná osoba, ta naše stará, že se tak mladých chasníků bojí; máme příklady, že… (pořád ještě křesal) že to přece chytlo! A čemu se divím – že udělala stará se mnou výminku. (Kouří) Jsem přece člověk, že by mohl pohledat. A co může ze mne ještě bejt! Náš pan Johanes ze školy strčil mi onehdy mordiánského brouka do ucha. Teď jenom lituju, že jsem se už do říšského sněmu nepřihlásil. Měl jsem už hotovou šikovnou petlici, ale tu mi zavřou dveře před nosem.

Výstup devátý

MADLENKA z mlejna. Předešlý