Pov?dky malostransk?

скачать книгу бесплатно


Slečna Klára odkvapila.

„No už je dobře,“ mínil Václav, „ale lekl jsem se! – A dnes přec ani nebylo tak strašné parno! – Ale teď je dobře a jste v dobrých rukou, mohu se vám poroučet! Sbohem, pane doktore, sbohem, jemnostpaní!“

„Sbohem,“ usmíval se nuceně pan doktor, „a co jsem vám řekl, bylo dobře míněno!“

„Vždyť já jsem přesvědčen a děkuju vám. Sbohem!“ Václav zmizel.

Slečna Klárka přinesla na tácku vodu se šťávou a práškem. Pan doktor se vzpouzel, musel ale popít ochlazujícího nápoje.

„Jen pijte, milý zeti,“ nutila paní Lakmusová. „Zůstanem tu nějakou hodinku u vás. Beztoho jsem vás chtěla s Klárkou dnes překvapit a navštívit. Vy jste oba jako děti, bojácní a nesmělí. Kdyby mne nebylo, ani byste se za sebe nedostali. – Ale, ale – já postavila v strachu svítilnu panu doktorovi zrovna na bílý papír, ani jsem neviděla, kam ji stavím!“

Zdvihla svítilnu a dávala papíry stranou. Svrchní arch se svezl, paní Lakmusová zadívala se na písmo. Pan doktor nemohl vypravit slova, byl nanovo ohromen.

Obličej paní Lakmusové rozjasnil se jako slunce. „Ale to je pěkné, to je pěkné!“ začala. „Podívej se, Klárinko, pan doktor píše už o dovolení k ženitbě! Podívej se, přišel zrovna až k tvému jménu! – Ale tu radost musíte udělat Klárince, že před ní vepíšete jméno její! – Vezměte pero, prosím!“ Pan doktor seděl jako přimražen.

„Nu neupejpejte se přec tak!“ Paní Lakmusová namočila péro a dala je panu doktorovi do ruky. „Klárinko, pojď se dívat!“

Blesk náhlého rozhodnutí projel panem doktorem. Stiskl péro, hřmotně přitáhl křeslo, nasadil a připsal „Klárou Lakmusovou“.

Paní Lakmusová spráskla radostí ruce.

„A teď si dejte po hubičce! – No vždyť už můžete! – Neupejpej se, hloupá důro!“

X. V době rozechvění

Nad Petřínem stojí měsíc, jasný a skvoucí se. Lesnatá stráň vrchu je zaplavena mlhavým světlem a poskytuje snivý, básnický pohled, jako bychom jasnou mořskou vodou hleděli na les podvodní. Mnohý as zrak těká neb zakotvil se někde na stráni té, jistěže každý v hluboké dumě nebo cituplném rozechvění!

Z druhého patra zadní budovy hledí k ozářenému Petřínu Josefinka, položena do okna; vedle ní je ženich její. Jasné světlo měsíční dobře nechává nás rozeznat pěkné tahy mladého muže; oblý obličej je vrouben hustým plavým vousem, oko září životní silou. Josefinka hledí upřeně a mlčky do záplavy světla, ženich její obrací častěji zrak na dívku, jejíž tílko byl pravicí ovinul, a při každém takovém pohledu přitiskne dívku lehce, lehýnce k sobě, jako by se bál setřít pel krásného okamžiku.

Nyní se naklonil a dotknul se rty svými kadeří dívčiných. Josefinka se obrátila k němu, vzala jeho ruku a přitiskla ji k ústům svým. Pak vztáhla ruku svou a dotkla se pěkné, husté myrty, která stála podle na okenní zdi.

„Jak stará by teď byla tvá sestřička?“ tázala se hlasem ztemnělým.

„Právě by byla tak rozkvetlá jako ty.“

„Matka tvá ani neví, jakou radost mně učinila, že mně poslala myrtu k svatbě, a tak z daleka!“

„Ba ví! U nás pevně věří každý, že myrta zasazená z mrtvé ruky a dochovaná až k svatbě je zárukou štěstí. Od toho okamžiku, kdy jsem vzal sestřičce v rakvi ležící myrtu z ruky a do země ji zasadil, jistě že se matka každého dne nad ní modlila a slzami ji kropila. Matka je neskonale dobra.“

„Jako ty.“ vzdechla dívka a přitulila se ještě blíže k svému ženichovi.

Odmlčeli se zase oba a hleděli do jasného vzduchu jakoby do snů o budoucnosti své.

„Jsi dnes nad obyčej mlčeliv,“ šeptala konečně zase dívka.

„Pravý cit nemá jazyka, jsem blažen, tak blažen, že ani nikdy později nenaleznu slov k naznačení nynějšího svého blaha. Tobě není tak?“

„Ani nevím, jak mi je. Zdá se mně, že jsem jiná než jindy, vznešenější. Kdyby neměl mít cit ten trvalosti, chtěla bych nyní v něm umřít.“

„A pan doktor by plakal nad hrobem písničky,“ škádlil ženich. „Vidíš,“ dodal zase hlasem opravdovým, „ať je tomu, jak chce, já myslím, že kdo opravdu miluje, ani nedovede nic takového napsat. Já bych ovšem nedoved také jindy – ale myslím, že hraje doktor s tebou komedii.“

„Ne, on je dobrý.“

„Vida, jak se zastává! Říkej, co chceš, ty písně tě přec jen těší!“

„Nu.“

„Aha, vždyť jsem to věděl! Vy ženské jste všechny stejny. Musíte a musíte mít své cukroví, své pochoutky vedlejší. Rád bych věděl, čím jsem sobě toho zasloužil.“

„Karle!“ promluvila Josefinka zděšeně a podívala se mu ustrnulá do očí, jako by ho nepoznávala.

„I vždyť je to pravda!“ pokračoval mladý muž rozhorlen. „Kdybys se nebyla k němu i ke mně obojetně chovala, nebyl by se směl odvážit.“ Pošinul Josefinku trochu od sebe. Pravice jeho, jíž ji byl ovíjel, svezla se zpět k tělu, jen levá ruka jeho zůstala v rukou dívčiných. Mrtvě ležely ruce v sobě.

Oba se zadívali mlčky do vzduchu. Trvalo to dlouho, co pohlíželi ven do neurčita, co stáli tak tiše, sotva že oddychujíce. Náhle ucítil Karel na ruce své palnou slzu, která byla skanula s očí Josefinčiných. Trhl sebou a při tulil ji vzlykající pevně k sobě.

„Odpusť —Josefinko – odpusť!“ prosil.

Děvče štkalo.

„Prosím tě, jen neplač! Hněvej se na mne, ale neplač! – Mlč – já chybil, vždyť vím, že nejsi klamu schopna, že mne miluješ upřímně, jako já tebe!“

„Ale v tom okamžiku jsi mne zajisté nemiloval, když jsi mne odstrčil od sebe!“

„Je pravda – byl to zlý okamžik! Ani jsem netušil, že jsem tak hloupé žárlivosti mocen! – Divno, mně bylo skutečně tak, jako bych byl náhle lásku utlačil! – Zapomněl jsem, žes mlada a hezká, já blázen, vždyť vím, že každé děvče, které má vůbec jen zdravé tělo, která není zkřivena a příliš ohyzdna.“

Vtom zašustlo něco za milenci a oba se náhle obrátili.

Churavá sestra Katuška byla stále v světnici za nimi seděla. Ani se nebyla pohnula při celém výjevu a milenci byli na nebohou zapomněli. Při posledních slovech Karlových se náhle vzchopila, učinila ale jen několik kroků a sklesla usedavě plačíc do blízkého křesla.

„Katuško – proboha, drahá Katuško!“ zabědovala Josefinka.

Oba milenci stáli s třesoucím se srdcem vedle choré, plačící Katušky. Oči jejich byly zality slzami, ústa se chvěla, ale netroufala si pronést ani slůvka útěchy.

XI. Prvotina novelistická, která prosí za laskavé shovění

Podivno bylo panu doktoru Josefu Loukotovi, když se dne následujícího probudil, líbán tím nejkrásnějším slunkem na světě. Hlava mu vířila, bylo mu, jako by se mu mozek rozskočiti měl, čivy jeho se chvěly zimničně. Divné postavy splítaly se v jeho obrazotvornosti, Josefinka, Bavorák, Klárka, paní Lakmusová, Václav míhali se sem a tam, mezi nimi ještě jiní lidé, jemu zcela cizí, pak zvířata atd.

Náhle zasvitla mu první myšlénka souvislá a jasná, vzpomněl si, že je ženichem. Mráz ho projal; pan doktor se vzpřímil na loži. V tomtéž okamžiku padl zrak jeho na stolek podle lože, na němž rozloženy byly jakés popsané papíry – nyní rozbřesklo se panu doktorovi již úplně, věděl, že byl ve včerejším rozechvění, v noční bezsennosti užil odporučené mu novelistické šumivky, novely Václavem přinesené.

Nehodlám psát podrobný popis nervosního rozechvění páně doktorova, moji čtenáři jsou dosti důmyslní, že dovedou dle povahy páně doktorovy a dle zběhlých se událostí vše sami dobře si myslit. Avšak, abych jim byl trochu nápomocen, mám za svou povinnost sdělit zde lekturu páně doktorovu: pak má čtenář všecky pomůcky po ruce a dovede sobě třeba i pestrý sen doktorův domyslit.

Zde je ta novela!

O NĚKTERÝCH DOMÁCÍCH ZVÍŘÁTCÍCH

Poloúřadní idyla od Václava Bavora

Zápisníku pana Ondřeje Dílce stránka právě sedmnáctá

…… nickému mistru strhnu něco, na všechen způsob strhnu, je taky pravda, copak ho může ta obmítka stát a jednomu zedníkovi taky nedá pětku, beztoho bych byl nedal dělat nic, kdybych byl věděl, a taky už nedám. To já vím, že by konečně, když ale nic nemá než tu šenkovnu a jedno dítě, a ta moc nenese, já bych dovedl zvelebovat, ale její kluk a můj kluk jsou už dvě děti a člověk neví, kolik by jich ještě přijít mohlo, a když si člověk bere vdovu, musí hledět do budoucnosti. Arci je můj dům dosti veliký a kdo ví, co bych neučinil ještě až pozděj, teď ale neučiním nic a celou noc jsem nemoh spát, ačkoli se mně znechutila, je pravda. Chce mne přinutit tím holobrádkem, to se jí ale nepodaří, taková usedlá ženská měla by mít už víc rozumu, na tom nezáleží, že dostudoval, copak z něho bude, doktor, profesor nebo redaktor, a to víme. škoda že má smlouvu na pololetní výpověď, hned by se musela stěhovat, on si ji jistě nevezme, to ona taky ví, ale chce zlobit. Počkej, avšak ale já ti odtrumfnu a když chce domácí pán, může vždycky a já už taky vím, co udělám ještě dnes. Pak si volej pip pip puti puti, když půjdu přes dvůr, abys mne nemusila jako vidět a pozdravit a dobrýtro vykoktat, dnes…

Soukromý list Jana Střepeníčka, praktikanta u magistrátu, Josefu Písčíkovi, koncipistovi tamtéž

Drahý příteli a vážený příznivce můj! Zajisté že mně ráčíte odpustit, obracím-li se k Vašnosti s prosbou. Slíbiti jste mně ráčil, že mne budete při ouřadnické kariéře mé podporovat vplyvem svým i vzácnými svými zkušenostmi. Odpusťte ale, že nepřicházím se svou záležitostí oustně k Vám; vždyť víte, že páni radní tuze neradi to vidí, když praktikant zabíhá do jiného bureau a nezůstává u svého stolku sedět!

Nyní ale, abych zbytečně nezdržoval, již ku záležitosti a žádosti mé! Pan sekretář uložil mně, abych všechny včerejším dnem došlé spisy roztřídil dle referátu, do kterého náležejí. Považuje to, myslím, za jakous zkoušku a já jsem při své nezkušenosti pro to s jedním číslem v opravdových rozpacích. Račtež dovolit, abych Vašnost seznámil s obsahem spisu záhadného.

Pražský domácí pán, pan Ondřej Dílec z č. pop. 1213-1., žaluje hostinskou paní Helenku Velebovou, že tato drží pro zbytečnou zábavu svou velké množství slepic, kapounů a kohoutů, kteřížto poslední nepoměrně časně zrána kokrhajíce nájemníky zmíněného domu ze sna plaší. Žalobník tedy žádá, aby obžalované zakázáno bylo držení drůbeže.

Toť obsah spisu, o němž nevím, do kterého bych jej vřadil referátu. Poslal bych Vašnosti spis k osobnímu nahlédnutí; ráčíte ale sám dobře vědít, že nemohu odvážiti se vypůjčení spisu ouřadního. Prosím o laskavou, dle uznání třeba jen krátkou radu a neračte se horšit, žádám-li, abyste mně odpověď svou poslal zapečetěnu. Vašnosti nejoddanější

Jan Střepeníčko.

Ouřadní přípis N. C. 13211, znějící pánu a panu Med. & Chir. dru. Edvardovi Jungmannovi

Z nařízení presidiálního vědomost se Vám dává, že máte dne 4. srpna dostaviti se na radnici do čísla 35., abyste odtud co člen komise spolu ještě s jedním Vám přiděleným ouřadníkem vybral se do čísla pop. 1213-1. k vyšetření záležitosti, do odboru zdravotního náležející.

V Praze dne 2. srpna 1858.

Veřej m. p.

Soukromý list paní Helenky Velebové, hospodské, sestře její, provdané Alojsii Trousilové, profesorce v Chrudimi

Milá sestro!

Pozdravuju a líbám Tě tisíckrát a taky Toníček Ti posílá moc hubiček a abys mu něco poslala. Zeptej se svého muže, pamatujete-li se ještě na Kalhotkovic Jeníka, toho nejmenšího, ten už je teď velký a studovaný a chce být taky profesorem. Snad se bude na něho pamatovat, protože chodil domů na vagace, já už jsem ho neměla v paměti a Ty bys ho taky nepoznala, jak výrost a sesílil. Chodil ke mně přes dva měsíce na stravu a pak jsme se teprv smluvili, když neměl peníze, to víš, jak to bývá u studentů, zvlášť u těch, co za něco stojí, on ale není darebákem a je už se studováním hotov a nechává Tebe a muže pozdravovat. Kalhotka je tuze veselý a moc se mu nasměju, protože je upřímný. Udělal na mne tištěné básně, to víš, takové bláznovství, však Ty tomu co profesorka taky rozumíš, napsal tam, že jsem jako hvězdnatá noc a takové hlouposti, že jsem myslila, že se z toho perplezíru až rozstůňu smíchy, bylo to ale tuze pěkně vytištěno v časopise a nad tím stálo tlustýma písmenama JÍ a to jsem byla já.

Svému muži řekni, že mu není pranic do toho, vdám-li se zase a aby mne neškádlil. To se rozumí, že jsem tuze mlada na stav svobodný a moje dítě potřebuje taky otce a ženichů je taky dost. Náš domácí Dílec taky by mne chtěl, ale je nešika a taky rád by hodně peněz a ty nemám, protože jsem jen tak živa. Dílec není tuze chytrý a žárlí na Kalhotku a proto mne žaloval u magistrátu, že prý chovám moc slepic a kohoutů a ti prý nájemníkům překážejí zvláště zrána kokrháním. Byli páni u mne a dost jsem se nasmála, když pořád chtěli vidět ty hejna kohoutů a já je neměla, protože mám jen tak drůbeže pro domácí potřebu a pro své hosty. Domácí pán bude mít vztek, ale ať má, proč je takový, já o něj nestojím. Taky už není zrovna boubelatý mládeneček.

Posílám Ti ten klobouček pro Fanynku, místo růží dala jsem naň dát ale třešně, snad Ti to nebude tuze křičet a buď tak dobra a piš mně, zač bys mně mohla opatřit přepouštěné máslo, snad by mně přece přišlo laciněji než v Praze, nehněvej se na mne, že Ti toho tolik napovídám, komu bych to měla ale všechno povídat, když nikoho nemám a to je už tak, že jsem veselá. Zpomínej na svou upřímnou sestru

Helenku.

P. S. Ve spěchu.

Čtvrtá stránka protokolu, sepsaného v senátním posedění dne 15. srpna 1858

…přijat denní pořádek na návrh pana radního Veřeje, protože před senát patří jen předměty důležité. Nato přikročeno k číslu sedmému. Pan radní Veřej referuje o žalobě pana Ondřeje Dílce, majitele domu č. pop. 1213-1., proti paní Helence Velebové, hospodské tamtéž. Pan Ondřej Dílec stěžuje sobě, že hospodská paní Velebova chová mnoho drůbeže, která je ranním svým kokrháním na obtíž ostatním nájemníkům. Předčítá zprávu komise, která sestávala z pánů Edvarda Jungmanna, doktora lékařství, a pana Josefa Písčíka, ouřadníka konceptního. Ze zprávy vysvítá, že komise zmíněná důkladně věc na dotyčném místě vyšetřila a nalezla, že obžalovaná hospodská měla na dvoře jen dvé slepic, jednoho kohouta a jednoho kapouna, a to jen pro své hosty, kdyby se zachtělo někomu drůbeže.

Předsedající pan měsťanosta míní, že tu nelze ničeho činit, zvláště vzhledem k tomu, že je obžalované drůbeže tak málo a že se hospodské nemůže přikázat, aby měla všechno v mrtvém stavu.

Referující pan radní Veřej podotýká, že žalobník pan Dílec také trochu nedoslýchá, že tedy to s tím kokrháním není asi tak zlé. Činí návrh, aby žalobník byl odmrštěn.

Návrh se jednohlasně přijímá. Nato přikročeno k číslu…

Soukromý list paní Helenky Velebové, hospodské, sestře její, provdané Alojsii Trousilové, profesorce v Chrudimi

Sestro!

Pozdravuju a líbám Tě tisíckrát a taky Toníček Ti posílá moc hubiček, a opravdu se na Tebe hněvám, protože děláš tak starou a přece jsi jen mladší, a kdybys byla stokrát profesorkou, copak je z toho, proto nejsi přece rozumnější než já, ani se tak nedělej, vždyť to známe a kdo ví, co bys dělala, kdybys byla vdovou. Já Dílce nechci a nechci a nenechám si ho vnutit. Ty bys taky nechtěla člověka, který by Ti ublížil. Copak je mu po tom, jsem-li tlustá nebo sucha a nepotřebuje mi říkat, že by ze mne moh udělat tři kadety. Když se mu nelíbím, ať za mnou nechodí, já ho nechci, to Ti povídám. A musel mě žalovat, když mě má rád? Beztoho prohrál proces a teď se na mne ani podívat nemůže. Však já se mu pomstím a všechno je už navlečeno. Jeden pán, nemusíš se bát, že zase Kalhotka, já nejsem žádná větroplachá mladice, abych měla známosti se studenty, ačkoli by nebylo nikomu nic po tom, já jsem svá paní, a nenechám si poroučet, Kalhotka je taky lepší než vy si myslíte, zpomněl si, že prý je v Praze zákonem zakázáno chovat vepřový dobytek a Dílec má v zahradě dvě prasátka, celý den běhají po zahradě. Toníček si s nimi hrává, to ale nic nedělá a žalobu už jsme zadali, Dílec se bude tuze zlobit, ať se zlobí. Ty se na všechno horšíš a mne to mrzí, že Ti klobouček křičí, víš co, křič zas na něj! Ale nehněvej se na mne, to víš, co na srdci, to na jazyku, já už jsem taková a pak mezi sestrami, to se rozumí. Zpomínej na svou upřímnou sestru

Helenku.

P. S. Ve spěchu.

Připis soukromý, psaný purkmistrem král. hlavního města Prahy a znějící panu Veřejovi, magistrátnímu raddovi

Vážený pane raddo!

Poněvadž dnes se již s Vámi nesetkám, bych oustně o záležitosti jisté s Vámi pojednati mohl, zejtra pak na své ville zůstanu, píšu Vám list tento. Jedná se o žalobu hospodské paní Heleny Velebové proti Ondřeji Dílci, majiteli domu č. p. 1213-1., jehož žaluje pro zákonitě zakázaný chov vepřového dobytka. Ad manus inclitissimi praesidii došla žaloba ta nyní znovu, napsaná panem advokátem Zajíčkem, jenž, jak Vám známo, náleží k protivníkům nynější městské správy. Jednou již jednalo se tedy o věci té, jakž nyní zpraven jsem, avšak nedůkladně. Vyšetřeno prý panem čtvrtním a panem okresním lékařem, že pan Dílec chová jen dvé podsvinčat, jež připravuje k vlastní potřebě; dále neučiněno ničeho. Nebylo dobré, pane raddo, že jste věc tak důležitou vyříditi ráčil brevi manu,* o své újmě a bez senátu. Je nade všechnu pochybnost povzneseno, že podsvinčata také jsou vepřovým dobytkem, a chov takového dobytka je ovšem v Praze přísně zakázán. Nyní pak, kdy na podzim obyčejně vždy cholera morbus* se vyskytuje, mohli bychom těžké míti z té věci sodpovídání, an advokát Zajíček při svou zajisté provede. Pro pilnost a nebezpečnost věci račtež tedy, pane raddo, ihned naříditi nové té věci ohledání a vyšetření, račtež o tom pak ihned nechat jednat v senátě u přítomnosti mé a sřídit návrh svůj tak, aby ex senátu concluso* nařízeno bylo odstranění závadného dobytka v osmi dnech.

V Praze dne 17. září 1858.

Soukromý list Jana Kalhotky, kandidáta profesury, příteli Emilovi Blažíčkovi, suplujícímu učiteli v Písku

In nomine domini zvěstuji Ti přeradostnou zvěst, že určen jsem co suplent pro Hradec Králové, pevnost, město a místo gymnasijní. Ej tedy půjdu a budu vochlovat českou budoucnost a pracovat jako Ty „na národa roli dědičné“, kterýž citát jsi snad už někde četl. Těším se srdečně na vznešené své povolání, na novou dráhu svou, zvlášť proto, že prý jsou v Králové Hradci hezké holky, jichž jsem vůbec velký milovník. Moje štěstí je u ženských báječné, myslím, že bych nemusil ani nic jiného dělat než milovat a ostatní že by z toho samo pošlo a že bych se měl dobře. Neměl jsem v poslední době ani groše, což se mně už tak někdy stává, a přece jsem žil jako baron, nebo spíš jako spokojený hospodský. Víš, mladá hospodská (vdova), k tomu krajanka, já chlapík jako květ, – no žil jsem zkrátka velmi lacině, velmi. Ale nevede se mé krajance tuze dobře, její domácí si ji chtěl vzít, ona nechtěla proto, že měla ráda mne, teď jí dal výpověď a ona neví kudy kam. Mám srdce v těle a poněvadž jsem si pomohl k trochu penězům, nechodím už k ní, abych nestál jejímu štěstí v cestě. Ženské jsou obratny, zvlášť vdovy, však ona si pomůže. Konečně bych nemohl tvrdit, že by se k tomu domácímu dobře nehodila; bude to slušný párek a vidím je už v mysli, jak budou v neděli svorně pojídat ledvinu se salátem. Ty poznáváš, že jsem nehrál s ní komedii a že mně nebyla lhostejná, sic bych tak mnoho o ní nepsal. Ale – co s ní – to je to!