скачать книгу бесплатно
my cítíme: poeta cítil více!
Ty s tvůrčí rozkoší máš tvůrčí trýzeň spolu —
a kdo se z čtoucích ptá, co hymnus stál Tě bolu!
IX.
Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách
jak dědeček ve kronice,
vždyť čteme tam samou jen minulost,
co bylo, co není snad více.
Čtem o nesmírnosti prostory
a mysl nám trne, žasne,
že papršlek světla než sletí k nám,
snad hvězda již zhasla, snad hasne.
Čeho my ještě se dožili!
Ba na stará kolena divy:
nám minulé vidět lze přítomně
a mrtvy zřít jakoby živy!
X.
Paprsku z Alkyony mé,
světelný šípe, znáš-li,
čím si tvá paní líbezná
luznou svou líci krášlí?
„Ach snad už líc ta povadla,
snad už je po všem vděku,
vždyť já k Vám světla s poselstvím
letím již na šest věků!“
Poslíčku říše Mlékové,
po jakém po zákonu
kupí se světů milion
světelných do záhonů?
„Ach snad už zhasly světy Ty,
snad už je po všech veta,
od mého vzletu vrší se
v tisíce věků leta!“ —
Jako ta lidská myšlénka:
po věcích teprv hřímá,
po věcích lidstvem zachvěje —
myslitel dávno dřímá.
XI.
V pusté jsme nebeské končině,
Slunce i se planetami,
jinde je světů jen naseto,
my jsme tak světově sami!
My když i nožičky vyšvihnem
do šipkých světelných skoků,
letíme k nejbližší sousedce
přece jen trojici roků.
„Paničko Alfo Kentauři,
poptávce dovolte ňáké,
matička Slunce se dává ptát,
máte-li dětičky také.
Вы ознакомились с фрагментом книги.
Для бесплатного чтения открыта только часть текста.
Приобретайте полный текст книги у нашего партнера:
