скачать книгу бесплатно
Strakonický dudák
Tyl Kajetán Josef
Josef Kajetán Tyl
Strakonický dudák
DĚJSTVÍ PRVNÍ
VÝSTUP 1., prolog před oponou
Vystoupí Vocilka v nevalném obleku, který však střihem prozrazuje lepší časy Vocilka mívá dlouhé vlasy, kníry a bradičku, na zádech malý vak, v ruce tlustou hůl, a zpívá:
Celý svět je jako koule,
těžko na něm stát jen nohama;
nechce-li mít člověk boule,
musí se ho chytat rukama.
Tu to klouže,
tam se boří,
tu je louže,
tam to hoří:
člověk má se jen co točit,
nechce-li si uši smočit.
Kdo však umí chytře hrát,
dovede tu pevně stát.
Vocilka rozhrne oponu příštího obrazu a zmizí.
VÝSTUP 2.
Proměna
Před hospodou ve vsi o pěkné hodince. Děti hledí oknem do šenkovny. Je právě po tanci, ozývá se ještě výskání, tleskání a dupání. Šavlička s motivem: „Generál Laudon jede skrz vesnici“ a Koděra z hospody.
ŠAVLIČKA: I aby do toho prachmilión granátů! Já vím také, co je kus legrace a zábavy, ale tohle vaše vyražení s kozlíkem – to je mi milé jako březová mast našeho profousa.
KODĚRA: Aj, aj, milý chlapče, cožpak se stal z tebe poustevník? Veselost je ta nejlepší apatyka, a tanec vojáka nezabije.
ŠAVLIČKA: I což je o tanec – mangari! Voják má podle toho podešve, nebýt jen při něm těch vašich zlořečených dud.
KODĚRA: A mordije jo, tak říkáš nebýt? I toť by pak bylo celé posvícení jako kaše bez omastku a perníku.
ŠAVLIČKA: Měli byste mít pořádnou tureckou kapelu – plnou kruchtu muzikantů, helikóny, křídlovky, pozouny –
KODĚRA: I, i, copak ti napadá. Aťsi jen jednají ty novomódní plechy po městech, aťsi! My tu držíme na dudy; to je poctivá, staročeská muzika.
ŠAVLIČKA: Že by z ní myši utekly.
KODĚRA: Ó, já se při ní zmláda jaktěživ dost vytrdloval.
ŠAVLIČKA: To věřím, protože jste jaktěživ jiné intrády neslyšel; ale kdo byl na vojně –
KODĚRA: To věřím, ten zná muziku – až někdy záda brní.
VÝSTUP 3.
Z hospody vyjde několik chasníků, někteří jenom pro ochlazení, jiní s rosolkou a pivem, i zavdávají děvčatům. Kalafuna jde s houslemi v ruce. Švanda s dudami. Předešlí.
KALAFUNA: Tak zase do kola, mládenci, dokud mi šmytec hupsá, zahrajeme vám něco od podlahy.
ŠAVLIČKA: Buď rád, skřípale, že tě nikdo neslyší.
KALAFUNA: Skřípale? Hehe! – Kdybych tě neznal, Šavličko, myslil bych, že mi chceš míchat žlučí. Já jsem starý primárius.
ŠAVLIČKA: Ty? To si přijď k nám poslechnout primáriusa, když přijede takhle nějaký z Babylónu – nebo odkudsi. Ten hraje, divže si neutrhne ruce, a posluchači dostávají křeče.
KODĚRA: I hrome!
KALAFUNA: He, he – to by byla pěkná muzika!
ŠAVLIČKA: Teď se nesmí hrát – (napodobí hraní na housle) tidli dity, didlity – to by nabral! – teď to musí chodit: prásk, bum, šrum – a zase: dlajdlajlaj, jako když se dva hubičkují – to padají tolary.
KODĚRA: Tolary?
ŠAVLIČKA: Teď se vydělají muzikou zlořečené peníze.
KALAFUNA: Že vydělají?
ŠAVLIČKA: Mangari, jako smetí! Tisíce.
KALAFUNA: To je mluvka.
ŠAVLIČKA: Tisíce, povídám, smete takový muzikant podle nejnovější noty za večer!
ŠVANDA: A nač takový člověk hraje?
ŠAVLIČKA: Nač? No – na ledaco.
ŠVANDA: Také na dudy?
ŠAVLIČKA: Na du … hahaha! To by ještě scházelo.
KODĚRA: Pročpak? Vždyť je to kus poctivé muziky. Dudy pocházejí z časů –
ŠAVLIČKA: Krále Holce.
KODĚRA: I tuhle náš lid začíná už jaksi po jiné muzice uši nastrkovat; ale dokud jsem tady rychtářem já, musí se držet na dudy. A ve městech? Myslím, že by si tam také jednou mohli uši namastit dudami! (Odejde.)
ŠAVLIČKA: Inu, dávaly se už koncerty na drnkačku, proč by to nešlo taky s dudami? Mangari! Ale musel by člověk něco umět – rozumíme?
KALAFUNA: I což je o to! Švanda to umí z fundamentu; dnes to arci vidět není, když mu láska tlačí na osrdí – he he! – a z toho má potom ten krátký dech.
ŠAVLIČKA: Pro holku bys věšel hlavu jako zmoklý kapoun? Škoda že neznáš nějakou onačejší muziku než ty dudy, mohl bys rovnou do světa a vydělávat peníze; potom bys neměl s láskou žádných hořkostí. Peníze dokážou, nač si jen pomyslíš. Kdo má cvoky, podepírá boky.
Peníze jsou pány světa,
dukát, to je pravý rek,
a co někdy stovka umí,
to by člověk sotva řek.
Bez peněz
se nechce žít,
bez peněz
se utopit.
Bez peněz,
ach bez peněz,
žiješ hůř nežli ten pes.
Jenom k nebeské armádě
až se budem jednou brát,
ano, jen v tom těžkém pádě
bez peněz to půjde snad.
Vrátí se do hospody, všechna chasa s ním; jen Kalafuna a Švanda zůstanou vpředu.
KALAFUNA(po chvilce): Jářku, Švando, máme tady civět pánubohu do oken? Pojď, snad cvrnkne někdo dvacetníkem.
ŠVANDA: Jdi jen sám – nemám dechu – mně je tuhle (sahá si na srdce), jako by mi chtěly všechny měchy prasknout. Neslyšel jsi, že má jiný za muziku tisíce?
KALAFUNA: Snad je potřebuje, přej mu je.
ŠVANDA: Já je potřebuji taky.
KALAFUNA: I jdi – my máme dost, hehe, když nedělá žaludek bandurskou.
ŠVANDA: Ale já chci víc! Půl tolaru mi nestačí; za to nemohu Dorotce koupit ani šněrovačku.
KALAFUNA: A ty bys jí nejraději koupil hned také čepeček – však já do tebe vidím. Ale bez šněrovačky se můžete mít také rádi.
ŠVANDA: Můžete! Co mi pomůže, když mi dá šenkýř na stůl plný džbánek a já se ho nesmím dotknout? Dorotčin tatík, hajný Trnka, mi hrozí, že mi zpraží zadek jako zajíci.
KALAFUNA: To jsou tak hloupé řeči tatíků, když hoch nemůže hodit na stůl hned plný pytlík. Snad budu také takový mumloun, až mi ta moje kuřata dorostou.
ŠVANDA: Ale já vím, co udělám. Do toho kozlího měchýře už tady ani nefouknu; ale půjdu do světa a přinesu si tisíce!
KALAFUNA: He, he – kdyby to byly hniličky – proč ne?
ŠVANDA: Jen se posmívej! Půjdu a půjdu! Já měl už dávno táhnout sirky, nynčko to vidím. Když vydělá jiný člověk peníze drnkačkou, seženu já dudama také něco – a kdyby to byl jenom jeden tisíc.
KALAFUNA: Tobě ty zpropadené tisíce zmatou ještě kolečka. Podívej se na mne; já neměl ani zlámané grešle – he, he, když jsem si namlouval svou slaďoučkou Kordulku – její máma na mne brala koště – , a přece jsem holku dostal. Jenom trpělivě, jenom nic násilím.
ŠVANDA: Já nemám takovou račí krev!
KALAFUNA: Ale já dostal svou sladkou Kordulku.
ŠVANDA: A těm našim švihákům v koženkách dudy už také jaksi nevoní. Pryč tedy, hajdy do světa! Tam jsou tolary. Jen si tady hudlař a louskej bídu sám – já budu shánět tisíce! (Odejde)
KALAFUNA(jde za ním): Jakpak sám, když mám svoji drahou Kordulku? (Volá za ním): A počkej, zejtra máme ještě sousedskou! – Je pryč, chudinka, kvůli ženské – a pryč!
VÝSTUP 4.
Kordula z protější strany, s ní Honzík, Frantík a Kačenka. Kalafuna.
KORDULA: Ouha! – muži, Kalafuno! Co je to?
KALAFUNA: Ah, ty jsi tady, moje slepičko – a hned s celou kukaní?
DĚTI(se okolo něho shrnou a ohmatávají mu kapsy): Tatínku, máte koláče?
HONZÍK: Já bych rád nějaký makový.
FRANTÍK: A já hodnou měchuru.
KALAFUNA: Já také, mladý Kalafuno, já také, jen co je vyndají z pece; maminka trochu pozdě zadělala.
KORDULA: Jen dělej při naší nouzi ještě hlouposti. Co zde zevluješ? Není živé duše v hospodě?
KALAFUNA: Oh – jako nabito.
KORDULA: Tak? – a ty tady chytáš hejly, místo abys seděl u cimbálu a chytal dvougrošáky?
KALAFUNA: Hehe – hrdličko, my žádný cimbál nemáme – leda kdybys tam přišla ty – to by byl cimbálek!
KORDULA: Že ty nemáš ani ruky ani kapsy, kde by krejcar uváznul!
KALAFUNA: Ale dušičko!
KORDULA: To víš dobře, jak jsem na to posvícení čekala!
KALAFUNA: Já také, dušičko. Čtrnáct dní jsem si šetřil žízeň.
KORDULA: Já potřebuji na zimu sukni, Kačenka střevíce, Honzík kazajku –
